Na tiskové konferenci českého týmu poprvé létaly špunty na oslavu medailového úspěchu. Lukáš Bauer si mohl po závodě na patnáct kilometrů, v němž na lyžařském MS v Liberci získal stříbro, konečně oddechnout. "Cíl je splněn," zhodnotil svůj výkon před novináři.
Byl jste kousek od zlata. Mrzí vás druhé místo nebo panuje absolutní spokojenost?
Ne, jsem strašně spokojený. Sice jsem dlouho vedl, ale ke konci mi došly síly. Ale přál jsem si medaili a to jsem si splnil. Měl jsem trochu nevýhodu, že jsem jel sám.
ZÁVOD JSME SLEDOVALI V ON-LINE REPORTÁŽI - ZDE
Základní podmínkou úspěchu asi byly výborně připravené lyže...
Ano, servisní tým má na téhle medaili obrovskou zásluhu. Když jsem ráno viděl, že opět sněží, ale nejsou optimální podmínky pro mikrokontakty, tak jsem z toho moc nadšený nebyl. Ale kluci skvěle připravili jak vosky tak mikrokontakt. A to mě uklidnilo. Věděl jsem, že už je to jen na mně. Poděkovat bych ale chtěl i lékařskému a masážnímu týmu.
ČTĚTE TAKÉ: Bauerova rodina "trpěla" v zakázané zóně
Bauer vydřel stříbro. Ke zlatu chybělo šest vteřin
Na závod jste si nesl lyže s voskem. Kolik závodníků jste zmátl?
Tady je ta rovinka na start dlouhá, takže jsem moc lidí ani rozhodit nemohl. Občas to sice může někoho nejistého nahlodat. Ale většina pevně věří tomu, co má namazáno.
Diváci od vás očekávali jednoznačně medaili. Byl jste nervózní?
Strašně. Nepamatuji si, jestli jsem byl někdy před závodem takhle moc nervózní. I když jsem na tiskovce vypadal v pohodě, tak to tak opravdu nebylo.
Jak se u vás projevuje nervozita?
Nejhorší je čekání. Nesnáším to. Člověk kouká každou chvilku na hodinky a neustále přemýšlí - jestli bude dobře namazáno, jestli to půjde nebo ne. Tým ale odvedl skvělou práci. A hodně si vytrpěla i rodina. Věděl jsem, že je to můj nejdůležitější individuální start na šampionátu.
Co vás teď čeká?
Rozhovory a zase rozhovory. A pak taky slavnostní vyhlášení. Na velké oslavy nebude čas, protože za dva dny je další závod. Na devadesát procent pojedu nedělní skiatlon.
A opět to bude útok na medaili?
Možná. Pro mě je ale teď už nejdůležitějším závodem šampionátu štafeta.
Měl jste někdy během sezony pocit, že už to nemůže vyjít. Že vám zdravotní stav nedovolí bojovat o medaile?
Tenhle sport je nevypočitatelný. Obětoval jsem začátek sezony a věřil, že budu ve skvělé formě. Ale ty zdravotní problémy to hodně zbrzdily. Bál jsem se, že to po antibiotikách nemůžu stihnout, vrátit se opět do formy. Výsledky na trénincích v Harrachově ale vypadaly dobře. Tahle Sezona mě naučila věřit a bojovat až do konce. A to se vyplatilo. Tuhle medaili bych chtěl také kromě rodiny věnovat panu doktoru Koldovskému.
Jak jste byl spokojený s atmosférou?
Čekal jsem, že přijde více lidí. V Novém Městě to bývá i třicet tisíc, tak jsem zde očekával něco podobného. Ale asi jsem velký optimista. Chtěl bych všem, co tu byli, poděkovat, atmosféra byla výborná. Když jsem vyrazil a slyšel ten řev, hodně mě to nakoplo.
Už jste se skamarádil s tratěmi ve Vesci?
Ne, můj pohled se zatím nezměnil. Není to špatná trať, ale moc mi nesedí. I když si vždy budu pamatovat, že odsud mám první medaili z mistrovství světa.
O zlato vás stejně jako na olympiádě v Turíně připravil Andrus Veerpalu, kterému je už osmatřicet let. Jste rád, že už pomalu končí?
On ale ještě bohužel nekončí (smích). Chystá se i za rok do Vancouveru. Ale jsem rád, že stále nekončí. Chci se měřit s nejlepšími a tam on určitě patří.
ČTĚTE TAKÉ: Neumannová chce dalších 15 milionů pro šampionát
Budete taky jezdit do čtyřicítky?
Tak to určitě ne. Ve čtyřiceti už rozhodně startovat nebudu.
Které stříbro bylo těžší - to olympijské nebo dnešní?
Olympiáda je obtížná v tom, že je jednou za čtyři roky. Ale tenkrát jsem nebyl pod takovým tlakem. Nikdo to moc neočekával.
Foto: Robert Sedmík
