Takoví jsme byli. Seznamte se s Ardi, tetičkou z pravěku
01.10.2009 16:30 Původní zpráva
Slavná Lucy, 3,2 milionu let stará kostra australopitéka, byla považována za objev století. Nyní však na scénu vstupuje o 1,2 milionu let starší Ardi. Příběh lidské evoluce je bohatší o novou kapitolu.
Ardi, samice druhu Ardipithecus ramidus, žila na území dnešní Etiopie před 4,4 milionu let. Patří k vývojové linii vedoucí později přes australopitéky k rodu Homo a k modernímu člověku. Objev její kostry nás posouvá zatím nejblíže ke společnému předku člověka a šimpanze, který obýval Afriku někdy před šesti miliony let.
V průběhu devadesátých let paleontologové objevili celkem 125 úlomků kostí, které patřily Ardi. Kromě toho odkryli desítky dalších fragmentů patřících minimálně 36 příslušníkům téhož druhu. Teprve nyní je základní výzkum u konce a vědci představují jeho výsledky.
Páteční vydání časopisu Science věnuje Ardi titulní stranu, jedenáct odborných článků a osm stránek zpravodajské rubriky. Pokud má smysl mluvit o paleontologickém objevu století, pak právě v tomto případě. „Mysleli jsme si, že Lucy byla objevem století, ale ze zpětného pohledu tomu tak není. Vyplatilo se počkat," cituje Science paleoantropologa Andrew Hilla z Yaleovy univerzity.
Promiň, Lucy, zrodila se nová hvězda
Lucy, ze čtyřiceti procent zachovaná kostra samice druhu Australopithecus afarensis objevená v roce 1974, je stará 3,2 milionu let. Dosud byla nejzachovalejším zástupcem předků člověka na linii táhnoucí se zpět od rodu Homo k poslednímu společnému předku člověka a šimpanze. Přinesla důkaz, že naši předci chodili po dvou už před tím, než se jim začal „lidsky" zvětšovat mozek.
Svou přezdívku dostala podle písně Lucy in the sky with diamonds od Beatles, která tehdy v táboře paleontologů často hrála.
Skvěle zachovaná kostra 4,4 milionu let staré Ardi však pro ni představuje obrovskou konkurenci. O roli paleontologické celebrity se od nynějška budou přinejmenším dělit.
Ardi byla nalezena asi 230 kilometrů severovýchodně od Addis Abeby v Afarské pánvi, která je součástí Východoafrické příkopové propadliny. Z té oblasti pochází řada fosilních nálezů dokumentujících evoluci člověka.
Zachovaly se všechny části kostry, které jsou důležité pro srovnání s jinými druhy a pro odhad způsobu života - lebka, zuby, paže včetně kostí ruky, nohy opět i s kůstkami chodidel, pánev. Za živa Ardi měřila asi 120 centimetrů a vážila 50 kilogramů. Lucy vážila pouze 25 kilogramů, skutečný rozdíl obou druhů však zřejmě nebyl tak výrazný. Lucy byla v rámci svého druhu nadprůměrně drobná, naopak Ardi byla poměrně mohutná, větší než mnozí samci.
Vzpřímená chůze, život ve skupině
Ardipitékové žili v poměrně lesnaté krajině ve společnosti hyen, medvědů, divokých prasat, nosorožců, slonů, žiraf, opic a antilop. Pozdější australopitékové naopak obývali spíše savany.
Po stromech ardipitékové šplhali pomocí všech čtyř končetin, na zemi kráčeli vzpřímeně po dvou. Nepraktikovali ani houpavé ručkování ve větvích, ani chůzi po kloubech prstů předních končetin, jak ji známe u šimpanzů a goril.
Palec na noze však ještě zůstával v opozici k ostatním prstům a chyběla i nožní klenba, takže pohyb po zemi na delší vzdálenost nepřipadal v úvahu. Ardipiték měl v poměru k tělu mnohem kratší paže než šimpanzi a gorily. Nehodily se k houpavému pohybu ve větvích, zato byly mnohem obratnější při šplhání i při manipulaci s předměty na zemi.
Ardipiték zřejmě používal nástroje, stejně jako šimpanzi a gorily. Musíme si však představit pouze využití větví nebo kamenů, nikoli cílenou výrobu nástrojů. Ta je doložena až z doby před 2,6 milionu let. Byl to pravděpodobně všežravec, živil se ovocem a dalšími plody, houbami, bezobratlými, snad i drobnými obratlovci.
Neměl prodloužené ostré špičáky, nepoužíval je zřejmě při rvačkách s příslušníky téhož druhu. Z toho a z dalších znaků paleoantropologové vyvozují, že žil ve skupinách, v nichž samci vytvářeli se samicemi trvalé páry, nešlo o harémovou strukturu známou u goril.
Rychlá evoluce šimpanzů a goril
Nález Ardi potvrdil, že lidoopi se od doby, kdy se jejich linie oddělily od té, která směřovala k modernímu člověku, rychle vyvíjeli, takže jejich dnešní podoba nám o společném předkovi mnoho neřekne. Platí to jak pro šimpanze, jejichž evoluční cesta se s tou naší rozešla někdy před šesti miliony let, tak pro gorily, které se od lidsko-šimpanzí linie oddělily o milion let dříve.
Větev vedoucí k člověku není vrcholkem evolučního stromu, jehož postranní větve po oddělení rychle zakrňují. Evoluce žádný vrchol nemá, v tomto smyslu jsou si všechny organismy na planetě rovny. Evoluce však může běžet různou rychlostí a paleontologové se dosud domnívali, že společný předek člověka a šimpanze byl šimpanzi výrazně podobnější než člověku. Ardi tuto představu nabourává.
ČTĚTE TAKÉ: Předek člověka prý nevstal ze země, ale seskočil ze stromu
Tetička z pravěku, nikoli chybějící článek
Nelze s jistotou říci, že ardipitékové byli našimi přímými předky. Možná jde o vedlejší větev, která později vyhynula, takže Ardi možná není naše prababička, „pouze" pratetička. V každém případě je nám evolučně blíže než šimpanzi. Nahlížíme do dějin vlastní rodiny.
V souvislosti s podobnými nálezy se často hovoří o objevu chybějícího vývojového článku. Tento koncept však postrádá smysl, evoluce není šňůrkou korálků, které by paleontologové postupně vyhrabávají ze země. Představuje kontinuální proces, jehož součástí je postupný vývoj druhů.
Fosilní záznam bude z logiky věci vždy neúplný. Klima a geologické podmínky fosilizaci přejí jen výjimečně. Paleontologové jsou v situaci lidí snažících se pozorovat svět škvírami v prkenné ohradě. Škvíra se může objevit kdekoli a odkrýt tak další podrobnosti o naší evoluční minulosti. V případě Ardi se to podařilo na skutečně důležitém místě. Paleontologové a evoluční biologové díky tomuto nálezu získali informace z doby, která dosud byla téměř neznámá.
Foto: Science/AAAS, J.H. Matternes, profimedia.cz
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.