Pravděpodobně vůbec první známý hřbitov pro gladiátory objevili archeologové pracující v tureckém Efesu. Analýza odkrytých kostí a zranění, která byla na kosterních pozůstatcích patrná, skýtá podle expertů nový pohled na to, jak tito antičtí sportovní hrdinové žili, bojovali a umírali.
Pohřebiště v Efesu, jenž byl jedním z nejvýznamnějších center římské říše, obsahuje tisíce kostí a také tři náhrobní kameny, které zcela zřetelně zobrazují gladiátory, píší internetové stránky BBC.
Dvojice patologů z lékařské univerzity ve Vídni, profesoři Karl Grossschmidt a Fabian Kanz, při katalogizování a zkoumání kosterních pozůstatků z efeského hřbitova v uplynulých pěti letech zjistili, že zde bylo pochováno minimálně 67 osob ve věku od 20 do 30 let. Mnoho z nich mělo na těle zhojené rány.
Podle Grossschmidta a Kanze to znamená, že dotyční byli váženými občany, kteří měli k dispozici dobré a drahé zdravotnické služby. Na jednom z těl je patrná i chirurgická amputace končetiny.
Pochovaní jedinci nemají mnohočetná zranění, která by podle patologů poukazovala na chaotickou masovou bitevní vřavu. Zranění naopak prý naznačují, že se postižení účastnili organizovaných soubojů s přísnými pravidly boje, který s největší pravděpodobností řídili rozhodčí.
Rány z milosti
U pohřbených jedinců se však vyskytují i smrtelné rány. Podle písemných zdrojů mohlo publikum v aréně žádat smrt poraženého gladiátora, pokud se divákům zdálo, že neprojevil dostatek schopností či odvahy. Očekávalo se, že takto odsouzený bojovník zůstane bez hnutí a "jako muž" počká na poslední ránu.
Patologové objevili na kostech z Efesu různá nezhojená poranění, která dávají představu o tom, jak byly tyto popravy vykonávány. Shodují se přitom s dobovými reliéfy, které zobrazují klečícího muže, jemuž je prokláno skrz hrdlo srdce. Výmluvné zářezy v krčních obratlích svědčí o tom, že přinejmenším některé oběti z Efesu stihl tento osud, podotýká na svých stránkách BBC.
Na řadě lebek jsou také patrné tři důlky, z nichž lze usuzovat na použití trojzubce. "Poranění kostí, kupříkladu ta na lebkách, nejsou typická pro běžný život. Jsou velmi neobvyklá a především ona zranění přivozená zbraní s trojicí ostrých hrotů zvlášť upomínají na typickou zbraň gladiátorů," uvedl Grossschmidt.
V některých lebkách ale naopak zejí velké rány s obdélníkovým půdorysem, které jako by vznikly při použití těžkého kladiva. "Jedním možným vysvětlením, které podporuje množství archeologů, je, že v aréně byl asistent, který udělil poraženému gladiátorovi ránu z milosti," soudí Kanz. "Domnívám se, že muselo jít o těžce zraněné gladiátory, kteří podali v boji výjimečný výkon, takže je diváci ani organizátor klání neodsoudili k smrti. Zároveň ale neměli naději, že by mohli přežít," dodal.
Gladiátoři, kteří přežili tři roky bojů v aréně, získali svobodu. Ti, jimž se to podařilo, se často stali učiteli v gladiátorské škole. Jedna z koster odhalených z Efesu možná patřila takovémuto vysloužilému bojovníkovi. Byl pokročilého věku a na hlavě měl patrné následky zranění z dřívějších bojů, z nichž však žádné nebylo smrtelné. "Dožil se věku, který byl tehdy pro Římany běžný, a pravděpodobně zemřel přirozenou smrtí," sdělil Kanz.
Historické záznamy ukazují, že šance gladiátorů na přežití byly mizivé. Některé odhady hovoří o tom, že pravděpodobnost přežití v každém klání byla jedna ku třem.
Foto: archiv
