Náš dávný předek australopitékus zřejmě dokázal louskat ořechy mezi zuby ještě lépe než Marfuša v Mrazíkovi. V dobách nouze to mohlo druh zachránit před vyhynutím. Není to jen antropologická kuriozita, protože kdyby australopitékus nepřežil, moderní člověk by nikdy nespatřil světlo světa.
Gerhard Weber z oddělení virtuální antropologie na Vídeňské univerzitě s kolegy detailně prozkoumal lebku asi nejznámějšího příslušníka druhu Australopithecus africanus, který žil na jihu Afriky před více než dvěma miliony let. Lebka, objevená v roce 1947, patří jedinci přezdívanému Mrs. Ples - paní Plesová (z původního pojmenování Plesianthropus). Přezdívka byla zvolena poněkud nešťastně, protože dnes se antropologové domnívají, že jde o mladého samce.
Podle lebky byl pomocí počítačové tomografie vytvořen virtuální trojrozměrný model, který potom vědci prozkoumali takzvanou analýzou konečných prvků (FEA) - matematickou metodou, která zjišťuje, jak předměty se složitou geometrií reagují na mechanické namáhání.
Výsledky publikované v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences ukázaly, že australopitékova lebka se nehodila ani tak k trpělivému žvýkání tuhé stravy, jako spíše k vyvinutí jednorázové velké síly. Zdá se, že australopitékové dovedli louskat mezi třenovými zuby tvrdé skořápky ořechů a zpracovávat další nedobytnou potravu.
Ořechy mohly sloužit jako nouzové řešení v době, kdy se jiné potravy nedostávalo. Australopitékové žili v období s proměnlivým klimatem, takže je možné, že byli čas od času vystaveni těžkým časům, v nichž schopnost dostat se pomocí zubů k ořechům představovala evoluční výhodu.
Foto: profimedia.cz, Gerhard Weber
