Důkladná analýza potvrdila svébytnost našeho bratrance, člověka floreského (Homo floresiensis). Antropologové si dlouho nebyli jistí, jestli se místo nového člena našeho rodu nejedná o příslušníka druhu Homo sapiens, postiženého vývojovou poruchou. První možnost je teď pravděpodobnější.
První kostru člověka floreského našli vědci v roce 2004 v jeskyni Liang Bua na indonéském ostrově Flores. Podle počátečních písmen jména jeskyně pojmenovali fosilii LB1. Byla to třicetiletá žena, která měřila jen metr a šest centimetrů. Později odkryli výzkumníci na stejné lokalitě ještě velké množství dalších koster. Všechny byly malého vzrůstu, proto se o novém druhu začalo v nadsázce mluvit jako o hobitech. Poslední vyhynuli před pouhými dvanácti tisíci lety. To je zhruba doba, kdy se první příslušníci našeho vlastního druhu začínali usazovat na jednom místě.
Samostatnost člověka floreského jakožto druhu ale ohrožovaly pochybnosti. Co když to byli stejní lidé jako my, jen postižení nějakou vývojovou poruchou? V časopise PLoS ONE se tuhle otázku pokusila vyřešit trojice antropologů. Jako korespondující autorka je uvedena Karen Baabová z univerzity ve Stony Brooku ve státě New York. Další dva vědci, kteří se na práci podíleli, byli Kieran McNulty z Minnesotské univerzity a Katerina Harvatiová z univerzity v Tübingenu.
Genetické odchylky
Současná medicína zná několik odchylek, které by mohly vyústit ve vývoj lidského jedince podobného zástupcům druhu Homo floresiensis. Kostry by mohly patřit lidem postiženým mikrocefalií, vývojovou poruchou, při níž se předčasně zastaví růst mozku a lebky, nebo třeba Laronůvým syndromem. Jedinci zasažení Laronovým syndromem mají poškozené receptory pro růstový hormon.
Receptor je struktura na povrchu buňky, sloužící k příjmu chemických signálů z okolí. Tělo pacientů postižených nemocí by sice chtělo vyrůst, ale k jeho kostem, svalům a dalším orgánům se informace nedostane, takže nevyroste. Baabová, McNulty a Harvatiová porovnali lebku ženy LB1 se vzorkem jiných lidských lebek.
Zahrnoval pět lebek lidí, kteří trpěli různými vývojovými poruchami, lebku zdravého člověka a pravěké lebky příslušníků našeho vlastního druhu. Kromě toho přidali vědci do vzorku i lebky našich příbuzných druhů Homo erectus a Homo Habilis. Na každé lebce měřili čtyřiadvacet znaků. Pomocí statistických metod pak spočítali, jak jsou si navzájem podobné.
Zmenšování na ostrovech
Lebka ženx z ostrova Flores se nepodobala žádné z ostatních lebek zahrnutých do analýzy. Nejblíž měla k hlavám Homo erectus. Nejvzdálenější byla příslušníkům našeho vlastního druhu, postiženým Laronovým sysndromem. Analýza tak podpořila názor, podle nějž byl Homo floresiensis samostatným druhem. Malý vzrůst koster není důsledek nějaké dědičné choroby. Mohla by za ním stát dobře popsaná tendence druhů obývajících ostrovy ke zmenšování.
Vědci ji znají jak od současných nebo skoro současných zvířat, jako jsou sloni a mamuti, tak od dinosaurů. Trpasličí sloni či mamuti žili ještě nedávno na Maltě a dalších středomořských ostrovech. Na území dnešního severního Německa zase našli paleontologové pozůstatky sauropodního dinosaura jménem Europasaurus.
Sauropodi byli největší suchozemští tvorové všech dob. Patří k nim třeba populární Diplodocus, který měřil na délku až třicet pět metrů. Jeho ostrovní bratranec vypadal podobně, až na to, že měl od hlavy ke špičce ocasu metrů jen šest.
