Benjamin Rapoport, postgraduální student z Harvardu a náruživý vytrvalostní běžec, pocítil při newyorském maratonu naprosté vyčerpání. A rozhodl se, že nic podobného se už nikdy nesmí opakovat.
Při vytrvalostním běhu získává tělo energii z glykogenu - polysacharidu uloženého ve svalech. Když se jeho zásoby vyčerpají, přijde na řadu méně efektivní spalování tuků a bílkovin. Běžec pocítí tak intenzivní únavu, že se pro ni vžilo označení „náraz do zdi". „Máte pocit, že se nehýbete z místa. Nedonutíte se zrychlit, jste úplně bez energie," popisuje krizi Rapoport, který působí ve společném centru Harvardovy univerzity a Massachusettského technologického institutu (MIT) pro technologie v medicíně. Po třicátém kilometru potká něco podobného až čtyřicet procent maratonců.
„Nárazu do zdi" lze zabránit doplněním zásob sacharidů před závodem a při něm. Potřebnou dávku je však obtížné odhadnout. Rapoport nyní v časopise PLoS Computational Biology uveřejnil návod na výpočet, který prý běžcům pomůže. Hlavními vstupy jsou množství glykogenu dostupného ve svalech a aerobní kapacita, tedy množství kyslíku dodávaného do svalů pro „spalování" glykogenu. Zásoby glykogenu lze odhadnout z objemu svalů, aerobní kapacitu je možné buď přesně změřit na běžeckém trenažéru, nebo odhadnout sledováním srdečního rytmu.
Rapoportův model pomáhá určit, v jakém čase je konkrétní běžec schopen maraton zaběhnout, aniž během závodu potřebuje doplňovat sacharidy. Chce-li dosáhnout lepšího času, model mu poví, kolik kalorií do sebe musí ve formě sacharidů dostat. Že to funguje, Rapoport dokázal sám na sobě. Letošní bostonský maraton dokončil v osobním rekordu dvě hodiny a 55 minut.
