Na začátku minulého století byl penicilin zázračný lék, který zabil všechny nepřátelské bakterie, jež se odvážily vstoupit do lidského těla. Čím víc ho však používáme, tím víc bakterií se mu naučilo odolávat. Stejně jsou na tom i další antibiotika.
Nejlepší způsob, jak proti rezistentním bakteriím bojovat, je antibiotiky šetřit. Neměla by se používat, pokud to není nutné. Když už je lékař pacientovi předepisuje, měl by mu nabídnout napřed starší lék. Teprve když nezabere, má přikročit k moderním antibiotikům, s nimiž se bakterie ještě nemohly setkat. Mnoho lékařů však využívá antibiotika neopatrně. Proto odolných bakterií neustále přibývá, někde rychleji a někde pomaleji. Jak se liší země, v nichž je odolných bakterií málo od těch, kde je jich hodně?
Skupina výzkumníků v čele s Peterem Collignonem z Australské národní univerzity má bizarní odpověď. V časopise PLoS ONE tvrdí, že nejdůležitější veličina, která s rezistencí souvisí, je korupce. Ačkoliv vztah, který objevili, je jen statistický, dává smysl. V zemích, kde je všeobecným zvykem víc uplácet, asi pacienti strkají lékařům bonboniéry, lahve alkoholu nebo rovnou peníze. Třeba za lepší a silnější antibiotika.
Měřítko korupce
Výzkumníci porovnávali osmadvacet evropských států včetně České republiky mezi roky 1997 a 2010. Pro každou zemi vyjádřili rezistenci proti antibiotikům v procentech. Získali je kombinací statistik o pětadvaceti párech antibiotik a bakterií. Nejvyšší, 39 procent, byla v Řecku. Nejnižší, okolo nuly, ve Švédsku. V České republice byla v roce 2010 asi 26 procent. Odolnost bakterií srovnávali vědci se šesti dalšími proměnnými, které by s ní mohly souviset.
Byly mezi nimi celková spotřeba antibiotik, výdaje na soukromé zdravotnictví, hrubý domácí produkt, procento lidí s vysokoškolským vzděláním a podíl zemědělců v populaci. Nejzajímavější z nich je míra korupce, tak jak ji stanovuje pro potřeby nadnárodních investorů mezinárodní organizace PRS Group.
Ta hodnotí kontrolu nad korupcí na stupnici od nuly do šesti, přičemž nula je nezkorumpovanější. Česká republika měla naposled 2,5, celkový průměr pak okolo tří.
Když se ve statistice zkoumá vzájemná souvislost dvou nebo více proměnných, dá se spočítat, kolik procent rozmanitosti jedna z druhé vysvětluje. Pokud první vysvětluje nula procent druhé, znamená to, že spolu nesouvisí. Když první vysvětluje sto procent druhé, znamená to, že se dá použít k jejímu předpovídání s absolutní přesností.
Zmrzlinové varování
Vědci se napřed podívali, jakou část rezistence vysvětlí celková spotřeba antibiotik. Byl to nejlogičtější kandidát. Vyšlo jim 33 procent. Když k němu ale přidali ještě korupci, dokázali vysvětlit celkem 63 procent. Když se dvě vysvětlující síla dvou proměnných počítá Samostatný příspěvek korupce ve byl ve srovnání se spotřebou antibiotik dokonce vyšší. Ostatní proměnné byly už slabší. Všechny dohromady zvládly už jen dalších sedm procent. Nejsilněji z nich byly výdaje na soukromé zdravotnictví.
Zní to logicky. Soukromé zdravotnictví podléhá menší kontrole než státní, takže je v něm k nesprávnému použití antibiotik víc příležitostí.
Collignon a spol. neměli čísla z rozvojových zemí. Poznamenávají ovšem, že je v nich víc rezistentních bakteriích než ve vyvinutých. To by dobře odráželo dva hlavní nalezené vztahy.
I když mají tamní pacienti horší přístup k antibiotikům a jejich celková spotřeba je menší, úplatkářství, které rezistenci ovlivňuje víc, je těchto státech rozlezlejší.
Hodí se ovšem nezapomínat, že vztahy, které výzkumníci objevili, jsou jen statistické. Nemusí ještě znamenat příčinnou souvislost. V České republice například ze statistického hlediska souvisí počet úmrtí utopením s prodejem zmrzliny. Zmrzlina ale topení nezpůsobuje. Jen se víc prodává v létě, kdy se lidé zároveň i víc koupou.
