Internetová generace
Počítače nás okrádají o paměť. Hloupneme?
15.07.2011 17:48 Původní zpráva
Informace, které byly dříve zcela nedostupné, nebo se k nim dalo dostat pouze se značným úsilím, jsou dnes k dispozici jedním kliknutím a během sekundy. Nové technologie mění způsob, jakým s informacemi zacházíme. K lepšímu?
Před třiceti lety přišel psycholog Daniel Wegner s konceptem takzvané transaktivní paměti. Všiml si, že členové rodiny nebo kolegové v práci si rozdělují věci, které je nutné si pamatovat. Žena manželovi například připomene blížící se narozeniny jeho matky, on zase drží v paměti podrobnosti o plánované dovolené... Oba tak šetří mozkovou kapacitu.
Wegnerovu bývalou studentku Betsy Sparrowovou napadlo, že internet coby snadno přístupná studnice informací funguje jako kolektivní externí paměť nás všech. Věci, které bylo dříve nutno si pamatovat, jsou nyní snadno k dohledání. Jak se toto dramatické rozšíření transaktivní paměti projevuje na naší práci s informacemi?
V on-line verzi časopisu Science nyní Sparrowová spolu s Wegnerem informuje o výsledcích pokusů, které vliv intenetu na naši paměť dokumentují.
Stovce dobrovolníků z řad studentů předložila seznam otázek, na něž sotva mohli znát odpověď. Například: "Je pštrosí oko větší než jeho mozek?" Studenti přitom sledovali obrazovku počítače, na níž se objevovala různobarevná slova. Některá z nich nějak souvisela s internetem (například "vyhledávač", "Google" nebo "Yahoo"). Úkolem studentů bylo hlásit vedoucímu pokusu barvu slov.
Toto uspořádání experimentu vychází ze skutečnosti, že pokud člověk vidí slovo korespondující s myšlenkami, které mu právě letí hlavou, krátce se zamyslí nad jeho významem a na otázku týkající se jeho barvy reaguje s měřitelným zpožděním ve srovnání se slovy, která s jeho myšlenkami nijak nesouvisejí.
Barvu slov týkajících se internetu studenti hlásili o poznání pomaleji než v případě ostatních slov. Podle Sparrowové to znamená, že když si přečetli seznam otázek, okamžitě pomysleli na internet coby prostředek k dohledání odpovědí.
Neznám. Ale vím, kde to najdu
V dalším pokusu studenti dostali seznam jednoduchých informací a mohli si k nim zapsat poznámky do počítače. Polovina z nich se předem dozvěděla, že se k poznámkám budou moci kdykoli vrátit. Druhá polovina počítala s tím, že počítač jejich zápisky vymaže.
Po chvíli si měli vzpomenout na co nejvíc informací, žádný z nich se přitom nemohl do svých záznamů podívat. Ti, kteří s přístupem k poznámkám počítali, dosáhli mnohem horších výsledků než ti, kteří od začátku věděli, že se musí spolehnout jen na vlastní paměť.
Další pokus ukázal, že vlastní obsah informace si pamatujeme tím hůře, čím více jsme si jisti její dohledatelností. Ale o to lépe si pamatujeme cestu, jak se k informaci dostat – například adresář, v němž máme příslušný soubor uložen, nebo klíčové slovo, s jehož pomocí lze informaci z paměti počítače vyvolat.
Sparrowová uzavírá, že zásluhou počítačů a internetu si sice pamatujeme méně informací, ale přesto pracujeme s jejich čím dál větším množstvím, protože jsme zatraceně dobří ve schopnosti je rychle dohledat.
Je ale otázka, zda informace uložená kdesi na serveru má stejnou hodnotu jako informace v hlavě. Kdyby lidský mozek fungoval jen jako datové úložiště, do kterého si saháme pro nezávislé balíky dat, bylo by to jedno. Ale informaci, kterou musíme nejdříve dohledat v externí paměti, nelze volně propojovat s jinými informacemi a hledat nové souvislosti. Přitom právě z toho se rodí nové nápady a originální řešení.
Na druhou stranu: nářky na to, že nová technologie představuje pro lidské myšlení zhoubu, jsou staré jako lidstvo samo, ať šlo o vynález písma, knihtisku, gramofonu nebo internetu. A zatím se stále držíme nad vodou...
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.