Češi v Sýrii
Šéf Národního muzea: Zvykám si na neprůstřelnou vestu

Riskují vlastní životy, aby zachránili poklady lidské civilizace. Historici a archeologové jsou dnes vojáky celosvětové armády. "A mezi nimi jsou samozřejmě dávno i Češi," říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš, který právě přijel ze služební cesty po Sýrii.

Vypadá to, že archeologové jsou jeden Indiana Jones vedle druhého?

Tak romantické to zase není. Pracujeme v atmosféře, kterou popisujete, už přinejmenším osm let. Národní muzeum má archeologickou misi v Súdánu, kde se sice na místě neválčí, ale je to dost dobrodružné. V roce 2008 zahájilo Národní muzeum za pomoci honorárního konzulátu Súdánské republiky v ČR jednání o spolupráci na poli záchrany památek v Súdánu. Archeologická expedice začala v roce 2009 první výkopovou sezonou v nejjižněji položeném městě na březích Nilu - Wad Ben Naga. Jde o historické území označované jako Merojský ostrov. Súdánská mise dosud odkryla mnoho staveb včetně paláce, jehož stavba je přičítána královně Amanišacheto z doby přelomu letopočtu. Výsledky práce českých archeologů se těší velké světové laické i odborné pozornosti.

Kdo všechno do těchto míst obvykle jezdí? Archeologové, restaurátoři a ředitel?

Sám nejsem archeolog, ale jako ředitel to tam jezdím dojednávat, a jak s nadsázkou říkám, poobjímat se s místními kmenovými náčelníky, aby to vůbec mohlo fungovat. Začínáme teď například kopat v Alžírsku na hranici s Marokem a nedávno jsme pomáhali zachránit některé artefakty z Afghánistánu. V každé zemi, již jsem jmenoval, máme odbornou misi - v Súdánu už dlouho, alžírská mise se stále formuje a do Afghánistánu jsem jezdil s kolegy jen vybírat a převážet artefakty, které jsme tady zrestaurovali. A s tím vším nám většinou pomáhá armáda.

Člověk má představu, že historici a archeologové jsou takové mírumilovné typy lidí. Není zvláštní, když po letech studií a pobytu v tichých muzeích najednou obléknete neprůstřelnou vestu a ocitnete se ve válce?

Ne vždycky je to takhle vyhrocené. Každá země je jiná. V Súdánu se sice válčí, ale je to velká země, kde se nemusíte nutně dostat do styku s válečnou zónou, i když úplně bezpečné to není. To samé platí pro Alžírsko, kde občas dochází k únosům. Ještě jiné to je v Afghánistánu nebo v té Sýrii, kde se vyloženě bojuje a můžete tam přijít k úrazu střelnou zbraní či nastraženou výbušninou. To jsou skutečně válečné zóny.

A tam vystoupí z letadla intelektuálové se štětečky a začnou odkrývat historii?

Ve vojenských zónách jsme nekopali, a když se tam naši lidé pohybovali, vždy byli pod vojenskou ochranou.

Jak to vypadá v Sýrii, odkud jste se právě vrátil?

Je tam propletená válečná zóna. Uvědomil jsem si až na místě, jak složité to je. Na severu a východě jsou fronty, kde se bojuje od domu k domu. Na druhou stranu třeba v Damašku a okolí se sice bojuje neustále, ale zároveň tam běží normální život. Armáda vyžene přes den povstalce, oni se tam v noci vrátí. Ze svých pozic v okolí neustále někdo odpaluje granáty. Co trefí, to trefí. Lidé ale žijí, nakupují, děti chodí do školy... A vědí, že se může stát, že vedle nich něco vybuchne. To se přihodilo při mé návštěvě i nedaleko od našeho hotelu. Je to nevypočitatelné.

Proč jste odjel do Sýrie?

V červnu schválila vláda České republiky 200 milionů korun na program Humanitární a rozvojová asistence Sýrie na příští čtyři roky. Zahrnuje několik oblastí počínaje humanitární pomocí a dodávkou zdravotnického materiálu, konče záchranou památek UNESCO a světového historického dědictví, které jsou tam soustavně z náboženských a ideologických důvodů ničeny. Český rozpočet na záchranu kulturního dědictví v Sýrii je nějakých čtyřicet milionů korun. Musíme vytvářet projekty, které pak ještě proběhnou grantovým řízením. Proto jsem do Sýrie teď jel a zjišťoval, jak můžeme pomoci syrským kolegům se zachraňováním jejich památek, abych podle toho připravil konkrétní návrhy.

Co jste se dozvěděl?

Viděl jsem, co jsem věděl. Sýrie je pokladnice významných památek naší civilizace. Jsou tam památky od doby fénické, byly tam nalezeny doklady prvního písma. Jsou tam řecké památky, římské, mezopotámské, perské. Je to země, kde se křížily civilizace. Dnes je nejznámějším místem samozřejmě Palmýra (antické semitské město, 215 km severovýchodně od Damašku, pozn. red.).

Zrovna Palmýra je válkou silně poškozena. Viděl jste ji?

Ne, neviděl. Palmýru ale stále máme, její zničení se stalo legendou. Ano, je o ní známo, že byla obsazena Islámským státem a že život to na místě stálo i Chálida Asada, vedoucího zdejších vykopávek a světoznámého archeologa. Lidé tam nasazovali vlastní životy, aby Palmýru ochránili. Udělali, co mohli, dokázali před útokem evakuovat předměty z místního muzea do Damašku a v podstatě tam tak byly v ohrožení jen stavby a velké sochy. Islamisté přesto zničili Baal-Šaminův chrám i další stavby. Zdevastovali část soch, některé z nich jsou už převezeny a budou se restaurovat. A tady jsme u toho, s čím Národní muzeum může a chce pomoci.

Na místě?

Nyní samozřejmě nelze z bezpečnostních důvodů vykonávat na místě nějaký archeologický výzkum či jiné práce. V Sýrii je přes deset tisíc nalezišť a z nich jsou svezeny poškozené artefakty do Damašku. Se syrskými kolegy jsme se dohodli na převezení některých věcí k nám naším vojenským letadlem, které tam vozí humanitární pomoc. Objekty pak lze v našich dílnách dát do pořádku.

Víte už, co přesně se k nám bude transportovat?

Ještě ne, byl jsem tam poprvé. Seznamy budeme teprve detailně dávat dohromady. Můžeme převézt sochy, sošky, menší artefakty. Máme dílny na restaurování kamene, kovů, dřeva, kůže i papíru. Chceme k těm restaurátorským pracím přizvat přímo odborníky ze Sýrie, aby na to mohli dohlédnout a zároveň se školit. A můžeme nabídnout i takzvanou virtuální záchranu památek. Umíme sofistikovaným skenerem udělat 3D rekonstrukce soch i budov, dokonce celých oblastí. Už jsme to dělali pro súdánské kolegy. Začátkem roku bychom chtěli přivézt fotografickou dokumentaci a udělat výstavu o památkách, které byly v Sýrii zničeny nebo poškozeny.

Už je nějaká představa, kolik jich je nenávratně zničeno?

Ne, takovou statistiku jsem neviděl. Jsou známy jen důvody jejich poškozování a ničení - je tam válka a za války se na nějaké památky samozřejmě nehledí, to je až to poslední. A pak jsou to gesta - islamisté se snaží ničit kulturu a civilizaci, kterou považují za nepřátelskou. Neuznávají nic, co bylo před islámem. A nakonec jsou to samozřejmě náboženské důvody. V islámu je zakázáno figurální zobrazení, takže takové artefakty ničí. V Afghánistánu jsem to viděl také - cíleně rozmlácené sošky a vyobrazení lidí. Unikátní kolekci starodávných artefaktů z buddhistického období dalo dohromady muzeum v Kábulu a následně ji zaslalo pražskému Národnímu muzeu k opravám. Veřejnost pak měla možnost ji vidět na výstavě "Zachráněné poklady buddhismu" v Náprstkově muzeu. Výstava prezentovala památky z období 1. až 9. století po Kristu, zejména z lokality Mes Ajnak a k vidění bylo široké spektrum exponátů z Národního muzea Afghánistánu.

Co si historik pomyslí, když se na něco takového dívá?

Samozřejmě cítí smutek. Dívá se na zkázu své vlastní historie, nejen syrské nebo afghánské - jak jsem říkal, tam všude se civilizace potkávaly. Proto jsme se rozhodli, že se tam budeme angažovat a dělat, co se dá.

Musí být drahé a obtížné se do takových oblastí už jen dostat, ne?

Není to ani tak drahé, ale hlavně náročné - jen doletět a vystoupit na damašském letišti, přistávají tam už jen některé aerolinky z Afriky. Damašek je součástí nebezpečné zóny. Bezpečnější cesta vede přes Libanon a Bejrút. V Damašku přistanete a vidíte zchátralé syrské stroje, pak vás vezou kolem rozbitých domů, kde se ještě nedávno bojovalo a dodnes jsou tam prý odstřelovači. A i když to v Damašku vlastně normálně žije, musíte se smířit s tím, že tu a tam vybuchne nějaká ta raketa. Proto jsme se jen rozkoukávali. Mám sen příště se podívat právě do Palmýry.

Vysadíte tam v dohledné době z letadla také své lidi - archeologickou expedici Národního muzea?

Osmdesát procent této země je ve válečném režimu, takže teď si to zatím nedovedu představit. Pro archeologický tým je nebezpečí v Sýrii zatím neúnosné.

Ví se, kolik tam za této války zemřelo archeologů?

To nevím. A chápu, že to nikdo ani nespočítal, protože tam trpí všichni, děti, civilisté...

Je možné Sýrii z hlediska historika zachránit?

Otázka je, jestli se vůbec podaří zachránit Sýrii jako takovou. A to vážně neumím odhadnout. Bojují tam syrští vládní vojáci proti velmi strukturované opozici. Do toho tam Rusko vybudovalo velkou základnu a velmi aktivně se angažuje. Ze severu se neméně aktivně zapojuje Turecko a zároveň tam mají své bezpečnostní zájmy USA, Velká Británie a Izrael. A říká se, že nějaké zájmy tam má Katar, Saúdská Arábie a další. Podle mého laického názoru je Sýrie v podstatě velká šachovnice velkých hráčů. A v tom se motají ti chudáci obyčejní lidé. Vlastně je těžko říct, jestli je pro Sýrii řešení vítězství opozice a svržení současného režimu, nebo naopak. Já jsem viděl především velké utrpení.

Zajímá za války vůbec normální lidi ochrana jejich památek?

Bezpochyby na to nemyslí a priori. Ale naše návštěva tam byla vnímána symbolicky. Před válkou se v Sýrii střídaly expedice a delegace historiků, všichni chtěli vidět jejich památky a pracovat tam. Od začátku války tam nebyl téměř nikdo. Šéf syrské památkové péče mi řekl, že jsem první ředitel muzea, který do Sýrie osobně přijel a začal se jich ptát, s čím potřebují pomoct.

Napadlo by vás někdy v životě, že budete ke své práci ředitele Národního muzea potřebovat neprůstřelnou vestu, přilbu a ochranku?

V prvopočátcích mé kariéry tady v muzeu, natož na škole, by mě to samozřejmě vůbec nenapadlo. Stalo se to tak nějak postupně. Začalo to Súdánem a pak přišel Afghánistán, Alžírsko a teď Sýrie. Samozřejmě nerad, ale pomalu tomu přivykám.

Michal Lukeš (41) Vystudoval historii a slovakistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Těžištěm jeho zájmu se staly moderní české a slovenské dějiny. Do Národního muzea nastoupil v roce 1993. Až do roku 1997 pracoval jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin. V letech 1998 až 2001 byl náměstkem ředitele Divadla Bez zábradlí. Roku 2002, když mu bylo 26 let, ho ministr kultury Pavel Dostál jmenoval ředitelem Národního muzea. Michal Lukeš je ženatý a má dvě dcery.