Nová kniha o moderní neurovědě by mohla posloužit jako zajímavý úvod do tohoto v současnosti bouřlivě se rozvíjejícího odvětví. Dozvíte se v ní, co se vědcům podařilo zjistit o fungování základních nervových obvodů, které vás dělají vámi. A taky co se naopak ještě zjistit nepovedlo.
Představte si muže, který po automobilové nehodě upadl do kómatu. Nemluví a téměř nereaguje na podněty ze svého okolí. Jen sleduje lidi očima. Když mu ale zavolá z vedlejší místnosti otec, pozná ho a dá se s ním do řeči. Pokud však otec vejde do mužova pokoje, vrátí se pacient do původního stavu. Bizarní nemoci se říká telefonní syndrom. Dočíst se o ní a o mnoha dalších snad ještě podivnějších neurologických odchylkách můžete v nové knize původem indického vědce Vilayanura Subramaniana Ramachandrana Mozek a jeho tajemství.
Badatel, který v současnosti pracuje na Kalifornské univerzitě, zasvětil studiu mozku celou svou kariéru, vás v ní seznámí s otázkami, které si klade současná neurověda. Hned na začátku se dočtete o fantomových končetinách - pocitu lidí, kteří přišli o ruku nebo o nohu, že je mají stále na místě. Fantomové často vyvolávají bolestivé vjemy. Ramachandran popisuje, jak se podařilo pacientům od nich ulevit pomocí zdánlivě primitivních prostředků, jako jsou třeba zrcadla.
Přečtete si o lidech, kteří nevidí, ačkoliv jejich oči jsou v pořádku. Mají poškozená mozková centra, jejichž pomocí si uvědomujeme zrakové podněty. Budete číst i o jedincích, kteří slyší barevně nebo vidí čísla prostorově. Od zrcadlových neuronů, jež se aktivují, když někoho pozorujete, jak něco dělá, a umožňují vám odhadnout jeho úmysly, se dostanete k záhadě sebeuvědomování a jáství. Cestou minete i autizmus, evoluci jazyka a smysl pro krásno. Pokud vás některé ze zmíněných problémů zajímají, kniha vás nejspíš nezklame.
Neobyčejní lidé
Čte se dobře. Všechna vysvětlení jsou srozumitelná, bez zbytečných podrobností, kterých je v nauce o mozku požehnaně. Na začátku vás čeká krátké obeznámení s fungováním mozku, jak ho vidí dnešní neurovědy. Pokud byste něco v průběhu čtení zapomněli, můžete využít i praktického slovníčku. Obrázky a schémata jsou rovněž přehledné a srozumitelné. Setkáte si i s osvěžujícími odkazy na indickou mytologii. Občas, třeba v kapitolách o původu jazyka nebo o sebeuvědomování, se V. S. Ramachandran pouští do spekulací, na což ale předem upozorní.
Celý text zdůrazňuje, jak jsou lidé v rámci živočišní říše jedineční a jak se díky svému unikátnímu mozku lišíme od všeho ostatního, co žije. To je názor u někoho, kdo studuje zrovna lidský mozek, pochopitelný. Dá se s ním ale polemizovat. O jedinečnosti lidského druhu nepochybuje nikdo, stejně jako je to s jedinečností většiny ostatních druhů.
Každý má svou unikátní genetickou informaci a evoluční historii. Lidé mají jistě neobvyklé mozky, ale jiná zvířata mají zase jiné neobvykle vyvinuté orgány. Většina našeho blízkého příbuzenstva je navíc vyhynulá, Kdyby příslušníci lidské evoluční linie obývali zemský povrch dodnes, asi bychom se tak zvláštní nejevili. Přechod od našich v současnosti nejbližších žijících příbuzných by byl plynulejší.
Drobné nesrovnalosti
Čas od času narazíte na tvrzení, která vzbuzují pochybnosti. Tak třeba na straně 16 se píše, "vědy zabývající se lidskou myslí - psychiatrie, neurologie, psychologie - po staletí chřadly." Nejméně v posledním případě je to nešťastná formulace, protože psychologie je mladý vědní obor. Jako doba jejího vzniku se obvykle uvádí rok 1879, když Němec Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř. Mohla tedy strádat nejdéle 134 let.
Na straně 199 se píše, že předkové žirafy, "jimž genová mutace propůjčila o něco delší krk, snadněji dosáhli na listy stromů, díky čemuž se mohli dožít vyššího věku nebo vychovat víc potomků, a proto počet těchto užitečných genů u dalších generací vzrůstal." To taky není logické. Co by jedla žirafa, která dosáhne jen do půlky stromu? Otázka smyslu žirafího krku se mnohokrát řešila jinde, takže nemá cenu ji tu znovu vytahovat.
Rekurze a poznámky
Na straně 204 se píše, že "neuronové sítě mají v hlavě i opice, kočky a leguáni, a přesto se jazyku nenaučí ani tehdy, jsou-li vychováváni v lidských domácnostech." Čtenáři knihy Nejbližší příbuzní od Rogera Foutse ví, že v případě šimpanzů je to jinak. Neumí sice mluvit, ale dokážou si osvojit lidskou znakovou řeč a dokonce tvořit nové posunky, jako třeba "den-strom" pro vánoce nebo "voda-pták" pro kachnu. Ostatně, lidé rovněž spadají do taxonomické skupiny opic.
Šimpanzům chybí oproti lidem schopnost rekurze, tj. vnořování vět do sebe (Snědl jsem klobásu, kterou jsem si koupil v bufetu za rohem, co v něm prodávala švarná prodavačka, která se na mě usmála, atd.). Tady možná Ramachandranovi trochu křivdím, protože na straně 225 píše o práci Noama Chomského a Marca Hausera, kteří identifikovali rekurzi jako jedinou vlastnost lidské řeči, již ovládají jen lidé. Podobně zpochybnitelných tvrzení jsem si ale všiml ještě několikrát.
Poslední věc, která by se knize dala vytknout je velké množství poznámek. Poznámkový aparát je přebujelý. Musíte si neustále vybírat, jestli pokračovat v čtení hlavního textu, nebo listovat dozadu a číst poznámky. Číselné odkazy na ně jsou navíc malým písmem, takže neustále hrozí nebezpečí, že je přehlédnete a něco vám unikne. Při několikátém čtení tahle starost ovšem odpadá. Mozek a jeho tajemství ke knihám, k nimž stojí za to se vrátit, patří. Knihu vydalo nakladatelství dybbuk. Má 414 stran, stojí 487 korun.
