Naši předkové nebyli při výběru svých pohlavních partnerů dvakrát vybíraví. Nová genetická studie odhaluje, že se běžně křížili nejen s neandertálci, ale ještě dříve i s jinými druhy člověka, s nimiž nějaký čas žili v africké kolébce lidského rodu.
Antropologové se přou o to, zda moderní člověk Homo sapiens povstal z jediné populace některého ze starších druhů člověka a dále se už se svými příbuznými nekřížil, nebo zda je naše dědičná informace směsí genů "vypůjčených" od více zástupců rodu Homo.
Loni vyšlo díky přečtení neandertálského genomu najevo, že se naši předci v období před 60 až 30 tisíci lety křížili v Evropě a Asii s neandertálci. Nyní evoluční biologové z Arizonské univerzity v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences publikovali výsledky genetické analýzy, z níž vyplývá, že ještě před opuštěním Afriky se do lidské DNA dostaly sekvence pocházející od jiného druhu, možná od Homo erectus.
Vědci se zaměřili na dědičnou informaci tří afrických populací: pygmejů Biaka z Konga, Sanů z pouště Kalahari a zemědělců skupiny Mandinka ze západní Afriky. Jde o lidi, jejichž předkové pravděpodobně nikdy neopustili Afriku, takže si uchovali největší genetickou rozmanitost ze všech dnes žijících lidských populací. Během kolonizace zbytku světa totiž lidský genom několikrát prošel "hrdlem lahve" – novou oblast osídlila relativně malá skupina, která ve svých chromozomech nesla vždy jen část z genetické rozmanitosti celého lidstva. U původních afrických skupin je proto největší pravděpodobnost, že se staré genetické stopy podaří nalézt.
Přímé srovnání s genomem vyhynulých druhů člověka není možné, protože jejich DNA nemáme k dispozici. Autoři studie se proto uchýlili k počítačovému modelu, který dovede "cizí" geny s vysokou mírou spolehlivosti rozpoznat.
Výsledky naznačují, že asi dvě procenta genetické informace těchto skupin pocházejí od jiných druhů člověka, které se od linie vedoucí k dnešnímu Homo sapiens oddělily nejpozději před 700 tisíci lety. Ke křížení prý docházelo poměrně často, nešlo o jednu mimořádnou událost.
Jak ale upozorňuje web časopisu Nature, jiní genetici namítají, že data nejsou dostatečně průkazná. Křížení podle nich nelze vyloučit, spolehlivý důkaz však nemáme.
Nic překvapivého
Křížení blízce příbuzných druhů není v přírodě nic neobvyklého. Krátce po oddělení od společného předka ještě není pevně vytvořena reprodukční bariéra. To znamená, že příslušníci dvou druhů jsou schopni pohlavního styku a oplozené vajíčko se vyvine ve zdravého a plodného jedince. Teprve postupně se oba druhy od sebe vzdálí natolik, že křížení už není možné.
K tomu je zpravidla zapotřebí, aby nějakou dobu žily odděleně. Většinou se jim postaví do cesty nějaká fyzická bariéra, například horský hřeben nebo divoká řeka. Některé druhy se však od sebe geneticky vzdálily, přestože obývaly stejnou oblast, ale odlišily se životním stylem, takže se jedinci obou druhů běžně nepotkávali (život na zemi a v korunách stromů, aktivita ve dne a v noci, období říje v různých částech roku...).
