Rodilí obyvatelé vysoko položeného tibetského území jsou speciálně přizpůsobeni místním drsným klimatickým podmínkám. Mimo jiné v sobě nesou zvláštní variantu genu řídícího množství hemoglobinu v krvi, který nejspíš pochází od našich vyhynulých evolučních bratranců.
Tibetská plošina leží v průměrné nadmořské výšce 4500 metrů, což znamená, že ve vzduchu je zde o čtyřicet procent méně kyslíku než na úrovni mořské hladiny. Lidem, kteří pocházejí z nížin, hrozí v takových výškách četné zdravotní obtíže jako malátnost, únava, nechutenství, zvracení, nebo dokonce otok plic nebo mozku. Poslední dvě komplikace mohou skončit i smrtí. I když se mnoha zdravotním problémům dá předejít pomalou aklimatizací, je i po ní většina lidí, kteří z Tibetu nepocházejí, proti rodilým Tibeťanům v nevýhodě.
Netýká se to jen dospělých. Novorozenci, kteří nejsou tibetského původu a v Tibetu přijdou na svět, mívají nižší porodní váhu. Těhotné ženy pocházející z nížin mají častěji než místní vysoký tlak. Podle skupiny vědců vedené Rasmusem Nielsenem z Kalifornské univerzity v Berkeley vděčí Tibeťané za svoji schopnost žít ve velké výšce jednomu z vyhynulých lidských poddruhů či druhů, denisovanům. Převzali od něj neobvyklou variantu genu jménem EPAS1.
Vysokohorský gen
Tento gen mají všichni lidé. Způsobuje zvýšenou produkci hemoglobinu - bílkoviny, jejíž pomocí přenášejí červené krvinky kyslík. Vyskytuje se ve velkém množství obměn. Vyšší koncentrace hemoglobinu vylepšuje fyzickou výkonnost, takže je možné, že některé z nich stojí i za atletickým talentem mnoha sportovců. Ze stejných důvodů se atleti připravují na důležité výkony ve stanech napodobujících pobyt ve velkých výškách.
Příliš vysoká koncentrace hemoglobinu v krvi je ale škodlivá. Zvyšuje její viskozitu, tj. vnitřní odpor. Čím je vyšší, tím hůř krev teče. Zvýšená viskozita vede k většímu výskytu infarktů a dalších zdravotních obtíží.
Tibetská verze genu EPAS1 přibývání hemoglobinu brzdí. V krvi Tibeťanů se jeho koncentrace se stoupající nadmořskou výškou sice rovněž zvyšuje, jenže pomaleji než v krvi ostatních lidí. Stejnou formu genu nosí ve svých buňkách i někteří příslušníci největšího čínského etnika Chanů. Na rozdíl od Tibeťanů je mezi nimi však vzácná.
Z Afriky do Tibetu
Z analýzy Nielsenova týmu vyplývá, že pochází od denisovanů. Byla to zvláštní, zatím nepříliš prozkoumaná větev našeho rodokmenu. Dosud se povedlo se najít jen několik zbytků denisovanských kostí. Objev první oznámili vědci teprve v roce 2010. Byla to kůstka z prstu ženy, která žila před 41 000 lety. Archeologové ji našli v Denisově jeskyni v pohoří Altaj. Genetická analýza prokázala, že žena byla odlišná od lidí moderního typu i od neandertálců. Vloni se povedlo přečíst celý denisovanský genom.
Zdá se, že šlo o lidi příbuzné, ale ne totožné s neandertálci. Dokonce se s nimi křížili, stejně jako s lidmi moderního typu. Z křížení s neandertálci pocházelo sedmnáct procent jejich genetického materiálu. Geny denisovanů přešly i do dědičné výbavy v současnosti žijících lidských skupin. Nejvíc, až pět procent, jich nesou Melanésané a Austrálci.
Tibetská verze genu EPAS1 se shoduje se stejným genem denisovanů. Je možné, že když se se začali lidé moderního typu kdysi šířit z Afriky do zbytku světa, setkali se v Eurasii s denisovany. Od nich získali vysokohorský gen EPAS1. Jeho nositelů muselo být málo. Z Eurasie pokračovali lidé na území Číny. Když se lidé začali usazovat v Tibetu, denisovanský gen se jim hodil. Jedinci, kteří ho nesli, byli ve výhodě. Proto se v Tibetu nebývale rozšířil.
