Kontroverzní studie publikovaná v prestižním vědeckém časopise tvrdí, že přátele si člověk vybírá i podle jejich genů. Pro něco takového se na první pohled nabízí logické vysvětlení, vždyť geny spoluutvářejí naše vlastnosti, které o vzájemných sympatiích rozhodují, ale skutečnost je podle autorů výzkumu složitější.
Trojice vědců z Kalifornské a Harvardovy univerzity analyzovala genetická data asi pěti tisíc Američanů. Předmětem jejich zájmu bylo celkem šest míst v dědičné informaci, v nichž se lidé mezi sebou liší v jediném písmenku genetické abecedy. I tak nepatrný rozdíl mnohdy vede k významným rozdílům ve fungování lidského organismu. Takových míst je v naší dědičné informaci obrovské množství, řadu z nich ještě neznáme.
U dvou ze šesti zkoumaných pozic v DNA autoři výzkumu zjistili nějaký vztah k tomu, s kým se lidé přátelí. Jedno z míst leží na genu, který zvyšuje pravděpodobnost vzniku alkoholové závislosti. Přátelé většinou sdíleli stejnou formu genu. Druhé místo je součástí genu ovlivňujícího otevřenost povahy. V tomto případě se přátelé mezi sebou naopak lišili častěji než lidé, kteří se vůbec neznají - v souladu s rčením o přitahování protikladů. Autoři o tom píší v aktuálním vydání časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS).
Na první pohled na tom není nic divného. Lze předpokládat, že alkoholici se budou přátelit především se sobě podobnými a lidé s odporem k alkoholu zrovna tak. Jenomže lidské chování je určeno celou řadou genů. Neexistuje jeden gen pro alkoholismus, pro pravdomluvnost, smysl pro humor nebo zálibu ve fotbale. Většina lidí se zmíněným genem podporujícím závislost na alkoholu nemá s touto legální drogou žádný vážnější problém.
Statisticky významné podobnosti mezi přáteli, kteří nemají společného nic, co by nějak mohlo souviset s geny (vědci ze svých dat odfiltrovali vliv rasy i příbuznosti), by proto neměly být větší než v obecné populaci. Podobnost na úrovni jediného písmene v DNA by se v takovém případě měla ztratit mezi tisícovkami jiných faktorů. Kdyby to tak nebylo, jednalo by se o významné zjištění, které by změnilo naše představy o genetickém pozadí našeho chování.
Velký objev, nebo vaření z vody?
Mnozí genetikové však studii kritizují s tím, že autoři analyzovali příliš málo genetických rozdílů na to, aby mohli dělat tak dalekosáhlé závěry. Někteří dokonce tvrdí, že článek je natolik nedostatečně podložen spolehlivými daty, že ho časopis vůbec neměl otisknout. PNAS sice patří k nejlepším vědeckým časopisům světa a očividné nesmysly by v něm neměly mít šanci, podobné přešlapy se však čas od času přihodí.
Nejsou to ani dva roky, co PNAS těsně před publikací stáhl očividně nesmyslný článek jednoho podivínského vysloužilého biologa, který tvrdil, že motýli se kdysi zkřížili s jistými červovitými tvory, a proto dnes mají ve svém vývojovém stadiu housenky.
Podle kritiků nové hypotézy by bylo třeba hledat podrobnosti ne v šesti, ale v tisících genetických značek. Myslí si to například genetik David Altshuler z Broadova institutu, společného pracoviště Harvardu a MIT. I u geneticky jasně podmíněných nemocí podle něho mají vědci často potíže spolehlivě prokázat podobnost pacientů v jedné značce mezi milionem zkoumaných. „Je to, jako kdyby si koupili šest losů a se dvěma z nich vyhráli první cenu. Ale takhle to nefunguje," řekl Altshuler o autorech aktuální studie časopisu Nature.
