Žluté barva na ikonické sérii zátiší ztrácí svůj původní odstín. Odhalilo to rentgenové snímkování drobných vzorků z obrazů. Stejný problém by mohla mít i s další díla z konce devatenáctého století.
Vincent Van Gogh byl slunečnicemi posedlý. Vstával kvůli nim už za úsvitu. Květiny totiž rychle vadly a on je chtěl zachytit v nejlepší formě. Nejslavnější jsou tři verze obrazu z roku 1888. První je k vidění v londýnské Národní galerii, druhá v japonském Seiji Togo Memorialu a třetí ve Van Goghově muzeu v Amsterodamu. Poslední zmíněnou malbu teď prozkoumala skupina chemiků v čele s Letizií Monicovou z Perugijské univerzity. Vědci z plátna odštípli dvě maličké šupinky žluté barvy. Byly menší než jeden milimetr.
Vzorky pak prosvítili silnými rentgenovými paprsky z urychlovače částic DESY v německém Hamburku. Chtěli zjistit, jakou konkrétní barvou Holandský postimpresionistický malíř slunečnice maloval. Žlutá barva používaná za jeho časů obsahovala olovo, chrom a kyslík.
"Existují různé odstíny tohoto pigmentu," sdělila Monicová. "Ne všechny jsou fotochemicky stabilní. Ve světlejší chromové žluti je přimíchaná síra. Je náchylná k chemické degradaci." Žlutá s přídavkem síry během času pomalu tmavne.
Podle výsledků zveřejněných v časopisu Angewandte Chemie jeden ze vzorků skutečně tmavnoucí žluť obsahoval. "Žlutooranžové odstíny obsahují hlavně chromovou žluť odolnou vůči světlu, zatímco typ citlivý na světlo je hlavně v bledě žlutých oblastech," řekl jeden ze spoluautorů práce Gerald Falkenberg. Slunečnice proto asi vypadají trochu jinak než před 127 lety, když je Vincent Van Gogh namaloval.
