Vědci oblékli dobrovolníky do exoskeletu, který jim zčásti bránil v přirozeném pohybu. Mohli chodit, ale při běžném způsobu chůze spotřebovali víc energie než obvykle. Lidé se omezení přizpůsobili a začali chodit tak, aby spotřeba byla co nejmenší.
Jestli trávíte hodiny v posilovně a snažíte se přinutit svoje tělo, aby ze sebe vydalo co nejvíc energie, asi neradi uslyšíte o novém výzkumu kanadských výzkumníků. Skupina badatelů v čele s Jessicou Selingerovou z Fraserovy univerzity v kanadském Burnaby zjistila, že váš nervový systém pracuje proti vám. Snaží se dělat všechno s nejmenší možnou námahou. Vědci zkoumali energetické výdaje během chůze. Myslí si ale, že výsledky výzkumu se dají zobecnit na jakýkoliv jiný pohyb. Fyziologové a lékaři už zkoumají rychlost chůze od první poloviny minulého století.
Zjistili, že pokud si člověk může vybrat, zvolí rychlost a délku kroku, tak, aby ušel vzdálenost, kterou chce ujít, s co nejmenší spotřebou energie. Volba je samozřejmě nevědomá. Nikdo z nás nemusí energetické výdaje počítat. Jeho tělo to udělá za něj.
Salingerovou a její spolupracovníky zajímalo, jestli je spořivý program našeho těla nastavený napevno nezávisle na vnějších podmínkách, nebo je pružný. Zkusili proto změnit energetické náklady chůze dobrovolníků na chodícím pásu pomocí exoskeletu. Zároveň měřili jejich spotřebu kyslíku, a tedy energie.
Lidé navlečení do exoskeletu, začali sami od sebe chodit nejúspornějším možným způsobem. Stačilo jim k tomu jen několik minut. Náš nervový systém se snaží uspořit, i když je úspora poměrně malá. Stačí mu i méně než pět procent. Speciálně v případě chůze to dává smysl.
V poslední době se často dočtete doporučení, že by měl člověk každý den ujít aspoň deset tisíc kroků. Počítáme-li s životem dlouhým sedmdesát pět let, vychází, že za život ujdeme asi 274 milionů kroků. V takovém množství už je znát i malá úspora.
