To je přinejmenším nevhodné zobecnění. Jazyky tonální a netonální se vyskytují vedle sebe bez ohledu na geografické podmínky (tonální mandarínština x netonální korejština, tonální thajština x netonální malajština, tonální paňdžábština x netonální hindí - poslední dva jazyky nejenže se vyskytují vedle sebe, ale jsou i blízce příbuzné). Na obrovském území Číny jsou zastoupeny snad všechny myslitelné geografické podmínky, přesto jsou snad všechny "dialekty" čínštiny tonální (byť zrovna mandarínština není úplně dobrý příklad, protože tóny v ní vznikly druhotně v historické době).
Tonální (druhotně tonální) je ostatně i jeden dialekt němčiny, respektive holandštiny (takový ten přechod mezi holandštinou a němčinou) v okolí Maastrichtu (ale spíš na německé než na holandské straně), přesto bych neřekl, že Maastricht je džungle.
Argument s významotvorností je naprosto nelogický; každý jazyk pracuje s tónovou složkou zvuku, i čeština (každou slabiku vyslovíme s určitým tónem, volba tónu je daná přesnými pravidly), jenže ne všude se tón podílí na lexikálním významu. V češtině taky, podle autora, "zpíváme", jenže to není důležité pro význam slov a tak si toho nevšímáme, pokud zrovna neděláme fonetický výzkum. Kdo se učí čínsky, neučí se "zpívat", vyslovovat nějaké úplně nové zvuky, musí se naučit slyšet tóny ve své mateřštině a pracovat s nimi. Nejde tedy o nějakou pružnost hlasivek (pokud by to bylo pružností hlasivek, nemohl by se žádný Evropan naučit čínsky).
1 hlas
Nejdiskutovanější názory
Jan Novak (1 hlas) 27.01.2015 10:56
To je přinejmenším nevhodné zobecnění. Jazyky tonální a netonální se...