Kdyby byl čmelák výtvorem lidského inženýra, měl by dotyčný nešťastník z ostudy kabát. Prokázal by totiž naprostou neznalost aerodynamických zákonů. Let čmeláka je extrémně neefektivní a spotřebovává příliš mnoho energie. Zjistili to zoologové z Oxfordu.
Traduje se, že vědci počátkem 20. století spočítali, že čmelák nemůže létat. Přesný původ této legendy je obtížné vystopovat, nicméně při pohledu na zavalité tělo vybavené krátkými křídly něco podobného člověka napadne i bez výpočtů. Jen čmeláci na to jaksi nedbají a s aerodynamikou se úspěšně perou.
Zoologové z univerzity v Oxfordu nyní provedli experimenty dokazující, že let čmeláka sice nepopírá fyzikální zákony, ale rozhodně to není nijak elegantní a dokonalý pohyb. Čmelák si příliš neláme hlavu s aerodynamickou efektivitou a nahrazuje ji hrubou silou.
Za svůj způsob letu platí poměrně vysokou cenu. Musí mít velkou hruď s mohutnými svaly, které mají vysokou spotřebu „paliva" - nektaru, z něhož čmelák čerpá energii.
Když levá neví, co dělá pravá...
V posledních letech vědci zkoumají let zvířat především pomocí počítačových modelů. Ty však mnohdy skutečný pohyb a tvar křídel zjednodušují nad únosnou míru. Britští vědci proto pomocí aerodynamického tunelu a vysokorychlostní kamery, pořizující dva tisíce snímků za sekundu, pozorovali let skutečných čmeláků.
Zjistili, že křídla na levé straně se pohybují zcela nezávisle na pravé dvojici křídel. Proud vzduchu tak vytváří četné víry a čmelák musí vynaložit značné množství energie, aby se v tak turbulentním prostředí udržel ve vzduchu.
Evoluční fušeřina
Podobné příklady nedokonalosti živých tvorů lze použít jako argument proti odpůrcům evoluce hlásajícím, že život je příliš složitý na to, aby mohl být produktem přírodního výběru. Podle kreacionistů je za dnešní rozmanitost života zodpovědný nějaký inteligentní tvůrce.
Jenomže takový stvořitel by si v mnoha případech počínal velmi pošetile, protože v přírodě lze objevit celou řadu „amatérských řešení" a improvizací. Právě tak pracuje evoluce - nic předem neplánuje, v každé generaci „vybírá" z náhodně vzniklé variability to v dané chvíli nejlepší. Přežijí ti jedinci, kteří jsou svému prostředí přizpůsobeni lépe než jejich konkurenti. Lépe však neznamená dokonale.
ČTĚTE TAKÉ: Oblíbené evoluční omyly 150 let po Darwinovi
Například v oku obratlovců jsou nervová vlákna, jimiž světločivné buňky předávají informace do mozku, vedena před sítnicí, takže světlo se jimi musí k tyčinkám a čípkům prodírat. Sama nervová vlákna pak musejí v jednom místě sítnicí projít, aby se dostala k mozku. Proto máme v oku slepou skvrnu.
Nerv, který u savců přináší do mozku informace z hrtanu, je veden za aortou, takže aby se k hrtanu dostal, musí projít pod jejím obloukem. U většiny savců to nijak zvlášť nevadí, ale u žirafy zbytečně dělá několikametrovou kličku, protože vede z mozku k srdci a zpět krkem k hrtanu.
Let čmeláka by mohl být dalším z příkladů evoluční nedokonalosti, i když v tomto případě se nabízejí i jiná vysvětlení. Autoři výzkumu například spekulují, že čmelák mohl efektivitu letu vyměnit za dobré manévrovací schopnosti, které jsou pro něj možná důležitější.
Foto: profimedia.cz
