Fotosyntéza z vesmíru
Americký kukuřičný pás vyrobí nejvíc uhlíku na Zemi

Vědci vymysleli nový způsob měření fotosyntézy rostlin. Využívá infračerveného záření, které se při ní uvolňuje. Mohl by nám pomoci lépe porozumět koloběhu uhlíku.

Místa, kde na Zemi rostliny spotřebují nejvíc nebo naopak nejméně uhlíku, se většinou určují ze satelitních snímků. Používá se při tom obvykle celkem jednoduchá logika. Rostliny mění oxid uhličitý na organické látky pomocí barviva chlorofylu. Chlorofyl je zelený. Čím zelenější je proto nějaká oblast zemského povrchu, tím větší spotřebu CO₂ mají asi rostliny, které v ní žijí. Jenže to neplatí vždycky. Rostlina může mít v listech chlorofyl, ale nemusí být fotosynteticky aktivní. Týká se to třeba jehličnatých stromů.

Jsou sice zelené i v zimě, ale uhlík během ní spotřebovávají jen minimálně. Skupina vědců okolo Christiana Frankenberga z NASA teď vymyslela lepší způsob, jak fotosyntézu vyčíslit. Navrhují využívat zvláštního typu infračerveného záření, které rostliny vydávají. Vzniká jako vedlejší produkt chemické reakce, bez níž by život, jak ho známe, nemohl existovat. Ta jinak světlo spotřebovává.

Frankenberg a spol. tvrdí, že ke sledování záření fotosyntetizujících rostlin stačí spektrometry na dvou družicích, které v současnosti sledují naší planetu. Jedna je japonský satelit GOSAT (Greenhouse Gases Observing Satellite), určený ke sledování skleníkových plynů, druhá OCO-2 (Orbiting Carbon Observatory 2), patřící NASA. Vědci na obou satelitech postup hned vyzkoušeli.

Zatím se zdá, že je slibný. Povedlo se například identifikovat fotosynteticky nejaktivnější oblast zemského povrchu. Je to takzvaný kukuřičný pás ve středozápadní části USA, známý intenzivní zemědělskou výrobou. Nový postup by se prto kromě základního výzkumu cyklu uhlíku dal i prakticky využít. Pomocí satelitu by bylo možné zjistit, jaký konkrétní způsob obdělávání půdy se nejlíp hodí pro danou oblast.