Vědci se provrtali skrz ledovou slupku Hodgsonova jezera, které leží v jižní části ostrova Alexandra I. V současnosti je překryto jen čtyřmetrovou vrstvou ledu. Během poslední doby ledové bylo však pohřbeno pod stonásobně silnějším ledovým příkrovem. Po nedávné blamáži ruských badatelů, nebo spíš ruských tiskových agentur, které tvrdily, že výzkumníci našli život v jezeře Vostok čtyři kilometry hluboko, to tentokrát vypadá nadějně.
Zpráva o objevu života v jezeře Vostok byla kachna. Vrt v Hodgsonově jezeře je daleko skromnější, přesto dokazuje, že v extrémních podmínkách pod ledovci mohou bakterie přežít. Novinka je zvlášť zajímavá i z hlediska hledání života mimo Zemi. V čím extrémnějších podmínkách najdeme mikroby na naší vlastní planetě, tím méně nereálné se zdá, že by mohli přežít dejme tomu na Marsu.
Na vrtu v Hodgsonově jezeře se podíleli vědci ze čtyř různých britských a norských výzkumných institucí a univerzit. Jeho předběžné výsledky vyšly standardní cestou v recenzovaném vědeckém časopise Diversity, takže je nepravděpodobné, že by ho Britové odvolali, podobně jako to udělali Rusové na jaře. Korespondující autor práce se jmenuje David Pearce a pracuje na Northumbrijské univerzitě. Vzorky z jezera obsahovaly pradávnou DNA.
Prastarý zvěřinec
Hodgsonovo jezero je dlouhé asi jeden a půl kilometru. Jeho dno leží v hloubce 93 metrů. Vědci na něm našli tlustou vrstvu sedimentu. Ve vrchních úrovních sedliny objevili DNA organizmů, které žili teprve nedávno. Ve spodních vrstvách ale narazili na skutečnou pravěkou zoo. Vzorky DNA z hloubky od 3,2 metrů sedimentu jsou podle nich staré okolo sto tisíc let. Pocházejí z časů, v nichž byla vodní plocha pohřbená pod čtyři sta metrů silným ledovým příkrovem. Bakterie, jimž DNA patřila, žily izolovány od vnějšího světa.
Nejvíc pradávných mikroskopických obyvatel jezera, 23,8 procenta, patřilo do skupiny aktinobakterií, které jsou nejznámější jako půdní mikrobi, ale dají se najít i ve sladké vodě. Po nich následovaly s 21,6 procenta proteobakterie. Ty dokážou často vychytávat ze svého prostředí dusík, což by mohlo naznačovat, že aspoň některé z nich vykonávaly podobnou funkci i v ekosystému pod ledem.
Po nich následovaly dvě další skupiny bakterií - planktomycéty s 20,2 procenta a skupina označovaná jako chloroflexi s 11,6 procenta. Druhá zmíněná evoluční větev je plná mikrobů se schopností fotosyntézy. Ta by ale ve tmě čtyři sta metrů pod ledem asi k ničemu nebyla. Zbývající DNA se nepodařilo přiřadit k žádné známé skupině.
Skryté království
Některé bakterie se podařilo zařadit do konkrétních druhů. Část jich byla obyčejných, jako třeba Pirellula staleyi a Rhodopirellula baltica, což je obojí běžná mořská zvěř, jakou můžete potkat na celém světě. Část mikrobů byla půdních, například Spirochaeta aurantia, která žije v blátě. Některé úlovky byly podivnější - třeba teplomilná Spirochaeta thermophila a Thermobaculum terrenum, což jsou kupodivu druhy libující si ve vysokých teplotách. Vědci objevili i bakterii Methylococcus capsulatus, schopnou živit se metanem.
Ačkoliv jde zatím jen o předběžné výsledky, vypadá to, že v jezerech pod ledovci by skutečně mohly přežívat zajímavé ekosystémy, plné komplikovaných vztahů. Uvidíme, jestli se někomu podaří prozkoumat bakteriální říše, které sídlí v jezerech, jež v současnosti kryjí kilometry ledu, jako je už zmíněný Vostok. Britský tým se vloni pokoušel provrtat do jezera Ellsworth 3,4 kilometru pod ledem, ale kvůli technickým potížím se vědci museli vdát.
Vodu v podledovcových jezerech udržuje v kapalném skupenství teplo z geotermálních zdrojů, a také vyšší tlak, v němž má nižší bod tuhnutí. První, koho napadlo, že by taková jezera mohla existovat, byl ruský geolog Petr Kropotkin, známější jako propagátor a ideolog anarchistického hnutí než jako vědec. Od té doby badatelé spekulují, že by v nich mohl existovat život ne nepodobný životu na jiných planetách.
