Sucha střídající záplavy a plošný úbytek pitné vody - to je svět, v němž se musíme naučit žít. Zatímco v Paříži na klimatické konferenci hlavy států řeší, jak zastavit globální oteplování, Henk Ovink, historicky první nizozemský zmocněnec pro vodstva, už jedná.
Na konferenci v Paříži se debatuje, jak odvrátit ekologickou katastrofu. Jinak prý na konci tohoto století budou pod vodou města jako New York či Šanghaj. Je to s planetou opravdu tak na pováženou?
Klimatické změny s sebou přinášejí extrémy. Stoupání hladiny moří není náhodný jev, to je postupný proces stejně tak jako období sucha, ničivé bouřky či dlouhá období přívalových dešťů. Když se podíváte o sto let zpátky, tak za minulé století se hladina moří zvedla o 27 centimetrů, do konce tohoto století se má zvednout o celý metr. Čtvrt metru se ještě nějak vstřebá, metr nikoli. Když budeme důsledky klimatických změn jenom brzdit, začneme se jak v Bangladéši, tak v Nizozemsku za chvíli topit. Přitom se chováme, jako by tyto pohromy byly náhodné jevy. Ale ony jsou naší novou realitou.
Co se s tím dá dělat?
Musíme se té nové realitě přizpůsobit, připravit se na ni, obrnit se proti ní. Nemůžeme si dovolit nechat všechno při starém, musíme změnit staré pořádky! V příštích několika desítkách let se dvě až čtyři miliardy lidí ocitnou bez vody, zatímco jiní se začnou topit. Musíme se vážně zabývat kvalitou vody, jejím nedostatkem i riziky s ní spojenými. V současné době je devadesát procent všech přírodních katastrof spojeno s vodou. Škody, které mají za následek, dosahují výše patnácti procent hrubého domácího produktu místních ekonomik. A tato rizika se zvyšují jak do četnosti, tak do svého rozsahu.
Letošní rok, alespoň ve střední Evropě, ovšem namísto záplav přinesl neobvyklá sucha...
Moc vody je špatně, ale málo vody je taky špatně. I v Nizozemsku bylo letos nebývale sucho. Mimochodem, sucho je velké riziko pro hráze. Aby vydržely, potřebují vláhu. V roce 2003 se v důsledku předcházejících tropických veder protrhla hráz u obce Wilnis nedaleko Utrechtu (voda z poškozené hráze plavebního kanálu zaplavila obec, patnáct set obyvatel muselo být evakuováno, pozn. red.).
Co tedy musíme udělat, abychom se na změny klimatu a extrémní výkyvy počasí připravili?
V minulosti jsme narovnávali koryta řek, protože se nám to hodilo, teď se ze svých chyb musíme poučit. Voda ovšem nepřichází jenom z řek a moří, ale také ze vzduchu. Srážky jsou stále vrtošivější a extrémy stále větší. Musíme tomu přizpůsobit svá města a vrátit v nich vodě prostor. Například v Nijmegenu, kterému hrozily katastrofální záplavy, jsme dali řízeně zatopit kus města. Vyhloubilo se nové říční rameno a vznikl tak ostrov, který se mohl použít pro novou zástavbu. Hladina řeky kolem ostrova podle potřeby stoupá nebo klesá, takže někdy je ten ostrov větší a jindy menší.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
