Obří pískoviště
Vědci vyžehlili buldozerem šestnáct hektarů pouště

Výzkumníci mají představu, jak by mohly vznikat písečné duny. V laboratořích se však ověřuje jen obtížně. Mezinárodní skupina badatelů proto přistoupila k experimentu krajinných rozměrů.

Tvar písečných dun řídí vítr. Geologové mají teorie, které umožňují spočítat, jak by se v podobě dun měl odrážet směr proudění vzduchu nad příslušnou pouští. Prověřit výpočty v aerodynamickém tunelu nebo nějakém podobném zařízení je však obtížné. Problém je především v rozměrech. Z vlastností písku, který duny tvoří, vyplývá charakteristická vzdálenost mezi vrcholky dvou dun. V pozemských podmínkách se pohybuje okolo dvaceti metrů. Běžné větrné tunely, používané v technice, jsou proto k testování teorií o tvorbě dun neupotřebitelné.

Pouštní písečné útvary navíc formují větry vanoucí z různých směrů. Experiment by proto vyžadoval měnit směr proudu vzduchu v tunelu, což také není proveditelné. Skupina čínských a francouzských výzkumníků, vedená Lü Pingem z laboratoře na výzkum pouští Čínské akademie věd, proto realizovala megalomanský pokus ve skutečné krajině. Jeho výsledky zveřejnili v časopise Nature geoscience.

Písek a vítr

Výzkumníci narovnali pomocí buldozeru písek na šestnácti hektarech pouště Tengger, která leží ve vnitřním Mongolsku. Pak na místo postavili meteorologickou věž, jež zaznamenávala směr větru ve výšce deset metrů nad zemí. Vědci lokalitu sledovali tři a půl roku. Poušť Tengger je chladná. Teploty se na ní pohybují mezi 24,3 stupně Celsia v červenci a - 6,9 stupně v lednu. Orientaci hřebenů dun řídily dva hlavní směry větru, které se v oblasti střídaly.

Vědci si potvrdili své domněnky o způsobu, jímž vznikají asymetrie písečných útvarů. Změřili také, jak se vznikající duny pomalu přesouvají kolmo ke směru svých hřebenů.

Důkladná analýza Lü Pingova týmu by mohla umožnit odhadovat směr větrů na určité lokalitě jen z tvaru písečných dun. Nemuselo by přitom jít pouze o místa na povrchu naší vlastní planety. Písečné duny jsou třeba i na Marsu nebo na Saturnově oběžnici Titanu.

Mrazivý měsíc

Obě tělesa mají atmosféru. Ta na Marsu je řídká. Atmosférický tlak na povrchu čtvrté planety od Slunce činí v současnosti jen asi šest desetin procenta pozemského. V minulosti byla však atmosféra Marsu hustší. Tlak na Titanu je dokonce o čtyřicet procent vyšší než na Zemi. Studiem písečných dun by se vědci mohli dozvědět víc o klimatických podmínkách obou těles. Zvlášť v případě Titanu je to lákavé.

Prostředí na Saturnově měsíci je exotické. Průměrná teplota dosahuje jen −179,5 °C. V atmosféře převládá, podobně jako v té pozemské, dusík. Místo kyslíku a oxidu uhličitého ho ale doplňuje metan. Na tváři Titanu jsou dost možná i moře a jezera. Místo vody v nich ale asi šplouchají uhlovodíky.

Jinak se však na měsíci nejspíš dají potkat podobné meteorologické jevy jako u nás, včetně větru a dešťů. Písečné duny by se proto mohly stát zajímavým zdrojem informací pro budoucí sondy k Titanu vyslané. Naposled na něm přistála evropská aparatura Huygens v lednu 2005.