Rozsah uměle zavlažovaných ploch v posledních letech výrazně vzrostl, pěstuje se na nich téměř čtyřicet procent světové zemědělské produkce. Používaná voda ale obsahuje soli, které výnosy pěstovaných plodin postupně snižují.
Závlaha je jeden z nejstarších lidských vynálezů, který měl lví podíl na našem přechodu od lovecko-sběračského stylu života k zemědělskému. Nejvíce závlah ovšem na zeměkouli přibylo až během minulého století, kdy nejvíce narostla i lidská populace.
A zavlažované plochy se rozšiřují dále - zatímco v roce 1990 jich bylo zhruba 450 tisíc čtverečních kilometrů, dnes už je to 650 tisíc, což je o deset procent více, než je velikost Francie. Podíl závlah na různých kontinentech se výrazně liší. Největší je v Asii, kde je zavlažováno téměř sedmdesát procent zemědělsky využívané půdy. Následují Severní a Jižní Amerika se sedmnácti procenty, po nich Evropa s devíti, pak Afrika s pěti a dále už to nestojí za řeč.
Slaná pustina
Závlah je mnoho typů, všechny ale mají jednu velkou nevýhodu. Říční voda obsahuje větší podíl solí než dešťová, většinou jde o soli sodíku nebo hořčíku, které se do ní vyplavují z podloží, jímž řeky tečou. A to není pro zavlažovanou půdu dobré.
Zatímco vodu, kterou na pole přivedeme, sklidíme v podobě rýže, brambor, pšenice a dalších plodin, sůl na polích zůstává. Hromadí se tam a tvoří na povrchu půdy neúrodnou vrstvu. Výzkumníci v čele s Manzoorem Qadirem z Univerzity OSN se nyní pokusili následky nežádoucí akumulace soli vyčíslit. Roční peněžitou ztrátu způsobenou vlivem zasolování odhadují na 2,73 miliardy dolarů, tedy přibližně 60,6 miliardy korun.
Ještě lepší představu o dopadech problému poskytnou odhady ztrát na úrodě: například v případě Indoganžské nížiny, která prochází Pákistánem, Indií, Nepálem a Bangladéšem, přicházejí zemědělci kvůli soli údajně až o pětačtyřicet procent výnosů rýže, čtyřicet procent pšenice, třiašedesát procent bavlny a jedenačtyřicet procent cukrové třtiny.
Z celého světa nejhůře je na tom podle závěrů zveřejněných v časopise Natural Resources Forum pánev okolo bývalého Aralského moře. Vodní plocha zmizela po rozsáhlých sovětských úpravách toků řek Amudarja a Syrdarja zahájených v padesátých letech. V okolí vyschlého moře museli pak zemědělci kvůli zasolování ze závlah opustit postupně rozsáhlé plochy většinou bavlníkových polí. Koncentrace soli se na některých místech od roku 1968 zvedla přibližně čtyřiapůlkrát (podle jiných údajů až osmkrát). Qadir a spol. tvrdí, že zemědělské výnosy v oblasti klesly o 86 procent.
Sádrovec nebo stromy
Jako nejjednodušší metoda, jak se nepříjemných následků zavlažování zbavit, se nabízí chemické ošetření půdy. Soli se lze zbavit pomocí sádrovce. Zkoušky v jižním Kazachstánu prokázaly, že zisk farmářů stoupl po jeho rozptýlení na některých místech až na dvojnásobek - z 240 dolarů (5400 korun) na hektar na 522 dolarů (přes 11 tisíc korun). Takové řešení je ovšem jen dočasné a nevyléčí zničenou půdu pro budoucí využití. V Maďarsku se třeba osvědčilo střídat bavlnu s lékořicí. Tato léčivka se využívá při výrobě různých sladkostí, takže se dá prodat.
Střídání s lékořicí na zasolených polích vedlo podle Qadira přibližně ke ztrojnásobení úrody bavlny, což se prý zdá z finančního hlediska únosné. Zasolené pole je také možné nechat zarůst lesem, který může zemědělce uživit. Hodí se k tomu rychle rostoucí dřeviny, jako jsou hlošiny, topoly nebo jilmy. Z dosud zkoušených druhů vychází jako nejvýhodnější i u nás rostoucí hlošina úzkolistá. Problém je tedy řešitelný, jen si vyžádá práci a náklady navíc.
