Navigační schopnosti holubů jsou příslovečné. Trefí domů odkudkoliv, aniž by se museli ptát na cestu nebo s sebou tahat GPS. Vědci se už dlouho snaží vymyslet, jak to ptáci dělají. Jsou blízko.
Nové zajímavé poznatky o holubí orientaci zveřejnil v časopise Biogeosciences Hans Wallraff z ornitologického institutu Maxe Plancka v Seewiesenu. Místo studia skutečných holubů stvořil v počítači opeřence virtuální. Měl v úmyslu ověřit jednu z nejrozšířenějších teorií, podle níž ptáci využívají k orientaci kombinaci těkavých organických látek rozptýlených ve vzduchu a větru. Wallraffův model prokázal, že z této dvojice vodítek je možno odhadnout, kudy holub zrovna letí, nebo ještě lépe jakým směrem leží jeho cíl.
Určit směr, kterým leží sever, není pro ptáky problém. Mohou používat jak polohu slunce, tak magnetické pole země, stejným způsobem, jakým ho využíváme my, lidé. Kromě kompasu je ale k úspěšné navigaci potřeba i mapa. Vědci už od sedmdesátých let minulého století tuší, že holubí mapy mají něco společného s čichem. Dokazují to výsledky mnoha různých pokusů.
Kudy domů?
Holubi s experimentálně přerušenými čichovými nervy domů netrefí. Když dáte holuba do krabice, odvezete ho daleko od holubníku, ale necháte ho tři hodiny čichat místní vzduch, najde cestu domů bez potíží. Pokud ovšem ke krabici připojíte filtr, který odloučí ze vzduchu všechny pachy, odvezete ji jinam, a teprve pak holuba vypustíte, zmatete ho. Vydá se směrem, který byl správný na prvním místě, ale na novém je nesmyslný.
Stejně můžete holuby zmást, pokud je budete chovat ve voliéře chráněné před větrem, nebo pokud směr větru přicházející k voliéře ohnete. Ptáci po vypuštění vyrazí k domovu s nesprávným azimutem, jehož odchylka od správného směru se bude rovnat úhlu, o nějž jste ohnuli směr větru.
Pro holuby jsou tedy důležité obě informace. Wallraff tvrdí, že se ptáci učí spojovat pachy s konkrétními směry. Úhel, z něhož přichází pach, a směr větru poskytují dostatek informací, podle nichž může pták určit, kudy má letět.
Pachová navigace
Ornitolog změřil složení vzduchu na devadesáti šesti místech okolo holubníku v německém Würzburgu. Získanými daty nakrmil společně s informací o směrech větru počítač a nechal podle takto vytvořené mapy létat virtuální holuby. Jejich schopnost najít správnou cestu hodnotil mechanizmus podobný přírodnímu výběru. Čich zvířat se přenášel z generace na generaci a mutoval. Ptáci, kteří dokázali najít holubník, se rozmnožili a předali svoji simulovanou DNA do dalších generací.
Časem se v počítači vyvinuli letci, schopní neomylně najít domov vzdálený stovky kilometrů, stejně jako skuteční holubi. Model nedokazuje, že se opravdoví ptáci kombinací složení atmosféry a směru větru opravdu řídí. Dokazuje však, že podobný systém může existovat, a že je možné podle zmíněných vodítek ke vzdálenému holubníku doletět.
Holubí mozky asi fungují jinak než počítače. Skuteční opeřenci můžou hledat cestu jinak než ptáci ve Wallraffově programu. Není ani jisté, jestli si pach vzduchu uvědomují. Mohli by mi třeba pocit "měl bych letět v tomhle úhlu ke slunci," aniž by si byli vědomi, že povětří nějak voní.
