Každý správný virus je extrémně malý a obsahuje jen několik nejdůležitějších genů. Jenomže v posledních letech biologové objevují obří viry, které se do starých škatulek nehodí. Francouzští virologové nyní oznámili objev největšího z nich. Je na čase definovat novou formu života?
Britský biolog a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu z roku 1960 Peter Medawar kdysi prohlásil, že virus je "špatná zpráva zabalená do bílkoviny". Typický virus je totiž mnohem menší než průměrná buňka lidského těla nebo bakterie. Není schopen samostatné existence, je to vnitrobuněčný parazit. V bílkovinném pouzdře ukrývá nanejvýš desítky genů. Víc jich nepotřebuje, vše potřebné k rozmnožování si půjčuje od hostitelské buňky. Když ji napadne, zneužije ji k výrobě vlastních kopií.
Proto viry zpravidla nejsou považovány za živé organismy, ale pouze za parazitický genetický "software". (Odtud se ostatně zrodilo i označení pro škodlivé programy v počítačích.)
Podivuhodní otesánci
První obří virus, Mimivirus, objevili britští biologové v roce 1992, od té doby se podařilo popsat několik dalších. Francouzský tým nyní v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences informuje o objevu největšího z nich.
Megavirus, izolovaný ze vzorku vody odebrané nedaleko chilského pobřeží, má v průměru 0,7 mikrometru (tisíciny milimetru), takže je na rozdíl od většiny virů pozorovatelný i ve slušném optickém mikroskopu. Jeho genom je o šest procent větší než genom dosud největšího popsaného viru. Obsahuje 1120 genů – více než některé bakterie.
Stejně jako většina ostatních obřích virů parazituje v měňavkách – poměrně velkých prvocích schopných pružně měnit svůj tvar. Běžné viry se v hostitelské buňce rozpadají a jejich geny přímo využívají buněčný aparát k tvorbě vlastních kopií a bílkovin, jejichž sekvenci kódují. Z hotových součástek se pak skládají nové virové částice. Megavirus si stejně jako další obří viry počíná jinak. V buňce si uchovává původní podobu a součástky sebe sama vyrábí sice za pomoci nástrojů ukradených hostitelské buňce, ale přece jen ve vlastní režii. Zatímco běžný virus do buněčné továrny dosadí jen vlastního ředitele, obří viry si přivezou i důležité součásti výrobní linky.
Samostatná forma života?
Objev Megaviru tak znovu rozvířil debatu nad tím, zda jde jen o "trochu větší viry", nebo o něco zcela jiného. Tím spíše, že řada genů nemá v jiných organismech obdoby.
Je možné, že se obří viry vyvinuly z obyčejných virů postupným hromaděním genů od svých hostitelů a jejich mutacemi. Nyní se však jako pravděpodobnější jeví možnost, že jsou takto velké od samého začátku. Může jít o potomky nějakých buněčných organismů, které kdysi dávno ztratily svou buněčnou podobu, a přesto dokázaly přežít. Nebo před sebou máme samostatnou vývojovou větev života, která se vyvíjela nezávisle na všech třech skupinách, které dosud biologové rozlišují: na bakteriích, skupině Archaea (podobné bakteriím, ale s řadou specifických znaků) a Eukaryotech (k nimž patří zbytek života od prvoků a jednobuněčných řas po rostliny, houby a živočichy).
Jasno by mohly přinést objevy dalších obřích virů a studium jejich genů. Virologové už zbrojí a vyrážejí do terénu...
