Střídání chladných a suchých období s teplými a vlhkými neovlivňuje jen suchozemské savce. Podle vědců se výrazně projevilo i na populaci kosatek. Ukazuje to nejnovější analýza jejich genomu.
Přečtení kompletního genomu nějakého organizmu už dnes nikoho nezvedne ze židle. Technologie se neustále zdokonaluje a zlevňuje, takže možná jednou přijde doba, kdy se čtení celých genomů organizmů začne zadávat jako bakalářská práce na vysokých školách. Aby kompletní genom nějakého organizmu vůbec někoho zajímal, je dnes potřeba zjistit z něj i něco zajímavého navíc. Jeden takový poznatek teď nabídla v časopise Molecular Biology and Evolution skupina biologů pod vedením Andreho Moury z Durhamské univerzity ve Spojeném království.
Týká se historie populárního druhu kytovce, kosatky dravé. Vědci použili dva zatím nahrubo přečtené náčrty genomu kosatky. Jeden patřil zvířeti ze severního Pacifiku, druhý kosatce ze severního Atlantiku.
Kromě vlastních genů zvířat, pocházejících z jader jejich buněk, zahrnuli do analýzy i genom mitochondrií. Mitochondrie jsou malé buněčné struktury, v nichž probíhá dýchání. Kdysi dávno byly volně žijícími bakteriemi, a proto mají vlastní DNA, třebaže oproti DNA svého hostitele jen krátkou. Vlastní genom kosatky má 2,23 miliard genetických písmen. Genom jejich mitochondrií je o pět řádů menší. Má jen 16 338 písmen.
Milankovičovy cykly
DNA funguje i jako historický záznamník, třebaže poněkud svérázný. Čím víc zvířat daného druhu žije, tím víc vzniká všelijakých mutací a odchylek. Z genetické informace se proto dají rekonstruovat doby, kdy bylo kosatek hodně, a kdy naopak málo. Moury a jeho spolupracovníci tvrdí, že dravých kytovců ubylo během poslední ledové doby. Ta panovala podle různých definic od sto deseti do dvanácti tisíc let před dneškem. Kosatkám se zpočátku nevedlo špatně. Před čtyřiceti tisíci lety se ale jejich situace zhoršila.
Ledové doby v naší geologické éře, čtvrtohorách, způsobuje kolísání směru osy zemské rotace, označované jako Milankovičovy cykly. Jeho vlivem začne přibývat na Zemi sněhu a ledu. Ty odráží zpátky do vesmíru víc slunečního světla, takže se celá planeta ochlazuje. Vede to k dalšímu přibývání sněhu a ledu, které způsobí zase další ochlazování, a tak pořád dokola.
Když je víc vody vázáno v ledovcích, klesne hladina světového oceánu. Mění se i mořské proudění. Změna mořských proudů mohla zaříznout i kosatky. Proudy totiž míchají živinami a řídí tak produkci organické hmoty.
Velrybáři to nebyli
Kosatka je vrcholový predátor, lovec, který loví jiné lovce. Když je v moři celkově méně potravy, projeví se to na kondici populace kosatek. Podle Moury a spol. kytovce nejspíš zasáhlo oslabení Bengeulského systému, což je soustava zahrnující stejnojmenný mořský proud, tekoucí od jihu na sever, společně s jižními větry. Bengeulský systém přivádí studenou a na živiny bohatou vodu k pobřeží jižní Afriky. Čím víc živin přiteče, tím víc je ryb pro kosatky. Když systém zeslábne, mají nouzi.
Podle vědců je tato varianta pravděpodobnější než vliv pravěkých lidských velrybářů. Lidé už sice tenkrát po zemi chodili, ale nebylo jich dost na to, aby ovlivnili populaci tak rozšířeného predátora, jako je kosatka dravá. U jiných zvířat je to ale jinak.
Lidští lovci jsou podezřelí například z vyhynutí mamutů. Většina jich vymřela před dvanácti až deseti tisíci lety. Výjimku tvořila malá populace na Ostrově svatého Pavla u Kanadských břehů. Vydržela až do roku 3750 před Kristem. Na Wrangelově ostrově v Severním ledovém oceánu přežívali trpasličí mamuti ještě před 3650 lety.
