Velrybí kultura
Kterak nouze naučila keporkaky plácat ocasem

Lidská konkurence je tvrdá. Rybářské flotily luxují z oceánů sledě. Keporkakové, kteří byli zvyklí útočit na jejich velká hejna, se museli trendu přizpůsobit. Naučili se ryby shánět dohromady sami.

Málokdo asi pochybuje, že lidé patří k dominantním druhům na Zemi. Náš nebývalý úspěch má hodně příčin. Nejdůležitější je asi velký mozek, díky němuž se dokážeme přizpůsobit proměnlivému prostředí lépe než většina ostatních organizmů. Velké mozky umožnily existenci rozsáhlé kultury. Dokážeme si předávat vědomosti z generace na generaci, takže se jednou vymyšlené postupy neztratí a není třeba je vynalézat znovu. Ve vědění je síla. Kultura ale není výlučně lidská záležitost. Spousta jiných živočichů má něco podobného, ačkoliv ne v tak sofistikované formě.

Patří k nim i jedna z nejchytřejších skupin zvířat vůbec, kytovci. Vědci už stačili zjistit, že se keporkakové navzájem učí své písně. V časopise Science teď vyšla práce skupiny mořských výzkumníků, podle níž se navzájem učí i efektivní taktiku lovu, spočívající v plácání ocasem do mořské hladiny před ponořením.

Jako korespondující autor je pod prací podepsán Luke Rendell z univerzity ve skotském St Andrews. Vědci použili moderní statistickou techniku, vyvinutou k analýze kulturního šíření informací teprve před třemi lety. Neroubovali ji na sedmadvacet dat z pozorování keporkaků u pobřeží Nové Anglie od roku 1980 do roku 2007.

Vzdušné sítě

Když máte třicet šest tun, musíte se pořádně ohánět, abyste nezašli hladem. Keporkakové se živí krilem, drobnými korýši, kteří se vznáší v mořské vodě, a menšími rybami, třeba sledi. Jenže právě sleďů od osmdesátých let výrazně ubývá. Kromě velryb si na nich totiž pochutnávají i lidé. Rybí hejna prořídla, takže se na ně velkým kytovcům hůř útočí. Čím větší a sevřenější je hejno, tím víc se z něj najíte. Ryby je ovšem možno k houfování přinutit.

Když keporkak plácne před ponorem ocasem do hladiny, vznikne množství velkých vzduchových bublin. Bubliny ryby vyděsí. Rybám to proti keporkakům tolik nemyslí. Protože se bojí, semknou se, ačkoliv to znamená jejich smrt. Připlave keporkak a schlamstne je. Kruh z bublin dokáže pravděpodobně krátkodobě zahustit i kril.

Jak na smačky

První keporkaky lovící pomocí bublin pozorovali vědci v době, kdy začalo ubývat sleďů. Tvorba vzdušných sítí se pak začala mezi kytovci šířit. Stala se módou. V roce 2007 ji ovládalo čtyřicet procent místní velrybí populace. Podle vědců se keporkakové k lovecké taktice uchylují nejvíc na mělčině Stellwagen Bank. Dá se tam chytit hodně ryb smačků, jinak známých také zvykem zahrabávat se do písku, aby je neodnesl příliv.

Změna lovecké taktiky keporkakům nejspíš prospěla. V současnosti jsou na tom dobře. Mezinárodní svaz ochránců přírody je na rozdíl od mnoha jejich příbuzných nepovažuje za ohrožené. Řadí je do vůbec nejmírnějšího stupně ohrožení, který se česky označuje jako "málo dotčený." Uvidíme, jestli to tak zůstane i v příštích letech.