Předky dnešních jezevčíků, vlčáků, teriérů, kokršpanělů, bernardýnů, bišonků nebo dobrmanů asi byly dvě nezávislé linie pravěkých psů. Vynořily se na opačných koncích euroasijské pevniny. Jedna na západě, druhá na východě.
Pes je potomek vlka. Většinou se předpokládá, že vlčí smečky zpočátku sledovaly lidské tlupy. Inteligentní šelmy se živily zbytky kořisti našich lovecko-sběračských předků. Časem vlci uzavřeli s lidmi spojenectví. Zdomácněli u nich a stali se psy. Vědci by rádi zjistili, kdy a kde se to stalo. Odpovědi na první otázku se ale zatím liší o tisíce nebo dokonce desetitisíce let, odpovědi na druhou o tisíce kilometrů. Část výzkumníků si myslí, že ke zdomácnění psů došlo v Evropě. Část naopak tvrdí, že to bylo ve střední Asii nebo v Číně.
Podle nového genetického výzkumu by mohly mít pravdu obě skupiny. Jeho autoři, skupina vědců v čele s Laurentem Frantzem z Oxfordu, tvrdí v časopise Science, že jsme si psy ochočili hned dvakrát. Jednou v západní a jednou ve východní Eurasii.
Kdy přesně to bylo, není jisté. Stalo se to ale ještě před rozšířením zemědělství. Někdy před asi šesti až čtrnácti tisíci lety začali asijští psi společně s lidmi začali pronikat do Evropy a z velké části nahradili tehdejší evropská plemena. Dnešní psi jsou kříženci obou linií.
Vesničtí voříšci
Badatelé došli ke své teorii pomocí kombinace několika zdrojů informací. Nejdůležitější z nich byl genom psa z irského monumentu Newgrange (viz mapu dole). Pes je starý přibližně 4800 let. Frantz a spol. přečetli všechnu jeho DNA. Pak ji porovnali s genetickými sekvencemi 605 moderních psů a 59 kousky tzv. mitochondriální DNA pravěkých psů. Pocházely z doby před třemi až čtrnácti tisíci lety.
Mitochondrie jsou malé strojky uvnitř buňky, které slouží k výrobě energie. Kdysi dávno byly samostatnými volně žijícími bakteriemi. Proto mají vlastní DNA, jež se skvěle hodí k sestavování evolučních rodokmenů.
Mezi moderními psy zařazenými do výzkumu převažovali místo pečlivě šlechtěných plemen vesničtí voříšci. Pocházeli z celého světa: od Indie přes Tibet a Namibii až po Papuu Novou Guineu. Vědci předhodili všechna genetická data počítači a nechali ho spočítat, jak jsou si jednotliví psi navzájem příbuzní. Vyšly jim už zmíněné dvě linie - asijská a evropská.
Chybějící článek
Jediná výjimka, která nepatřila ani do jedné, byl Saarloosův vlčák. Je to plemeno vyšlechtěné teprve v roce 1935 křížením moderních psů s vlky, takže není divu. Dvojí původ psů by zčásti mohly podporovat i archeologické nálezy. V Evropě našli archeologové pozůstatky psů staré až patnáct tisíc let. Ve východní Asii jsou nejstarší dochovaní psi staří 12 500 let. Ze střední Asie ale vědci nemají ani jednoho psa, který by byl starší než osm tisíc let.
Přesně to by se dalo čekat, kdyby si lidé ochočili psy dvakrát nezávisle na sobě na dvou opačných koncích euroasijské pevniny. Archeologové ale také mohli mít jen smůlu. Samotná skutečnost, že ve střední Asii nenašli žádné psí pozůstatky, neznamená, že tam psi nežili. Jen se žádný nemusel dochovat. Vědci se rovněž pokusili spočítat, kdy žil poslední společný předek moderních psů a vlků.
Molekulární hodiny
Použili k tomu fígl, kterému se přezdívá molekulární hodiny. Vzdělaní čtenáři TÝDNE asi vědí, že DNA se čas od času náhodně mění, mutuje. Metoda molekulárních hodin je založená na předpokladu, že mutace se objevují přibližně stálým tempem. Když vezmete úsek vlčí a psí DNA a spočítáte mutace, v nichž se liší, můžete z toho odhadnout, jak je to dlouho, co se navzájem oddělily. Frantzovi a spol. vyšlo, že se moderní psi oddělili od vlků před dvaceti až šedesáti tisíci lety.
Je to jen velmi hrubý odhad. Vlk, jehož DNA vědci při srovnání použili (mimochodem, pocházel z Ruska) mohl být jen velmi vzdálený příbuzný konkrétního vlka, který se stal předkem psů, ať už asijských, nebo evropských. Molekulární hodiny jsou také velice nepřesné. Každý úsek DNA tiká jinou rychlostí a rychlost tikání se může nepředvídatelně měnit.
