Jak to dělají
Netopýří finta na létání potmě: porovnávají ozvěny

Komu někdy vletěl oknem do bytu netopýr, určitě potvrdí, že je to něco, co stojí za vidění. Netopýři jsou velice obratní. Dokážou se v prostoru vyplněném překážkami pohybovat vysokou rychlostí. Nedostatek světla jim nevadí.

Že netopýři používají k orientaci sonar, ví každý. Jak to přesně dělají, ale neví nikdo. Většinou se předpokládá, že si v mozku podle sonarových odrazů vytváří mapu svého okolí. To by ale bylo obtížné. Sonar je z principu méně přesný než zrak. Netopýr navíc letí rychle. Jeho mozek by musel mapu neustále přepočítávat. Dieter Vanderelst a Marc Holderied z Bristolské univerzity společně s Herbertem Peremansem z univerzity v Antverpách proto navrhli jednodušší způsob. Netopýrům by místo mapy mohlo stačit porovnávat sílu ozvěny z levého a pravého ucha.

Vědci naprogramovali matematický model takového způsobu letu. Jeho popis zveřejnili v časopise PLOS Computational Biology. V počítači fungoval. Vanderelst, Holderied a Peremans napřed naskenovali laserem prostředí v lese. Pak vytvořili jeho počítačovou kopii. Nakonec do ní vypustili simulované počítačové netopýry. Elektroničtí letouni se řídili dvěma pravidly.

První znělo: zahýbej na stranu, odkud slyšíš méně hlasitou ozvěnu. Ve směru s hlasitější ozvěnou totiž musí být překážka. Podle druhého pravidla zahýbali letouni tím prudčeji, čím byla ozvěna kratší. Znamenalo to totiž, že překážka leží blíž.

Simulovaní netopýři vskutku poletovali lesem, aniž by do něčeho vrazili. Jestli fintu používají i skutečná zvířata, zbývá teprve zjistit. I kdyby to tak nebylo, výzkum by se mohl hodit stavitelům všelijakých robotů.

Pohyb netopýrů v členitém prostředí plném překážek studoval už italský kněz a biolog Lazzaro Spallanzani (1729 - 1799). Jako prvnímu se mu podařilo dokázat, že používají k orientaci v prostoru zvuk. V poslední době se s výzkumy netopýřího sonaru roztrhl pytel. Zoologové mají totiž k dispozici lepší mikrofony a výkonnější počítače než v minulosti.