Zkamenělá velryba
Ozubení kytovci používali sonar už před 35 miliony let

Paleontologové objevili nový druh fosilního kytovce. Výzkumníci tvrdí, že byl schopen echolokace, podobně jako dnešní delfíni a sviňuchy. Patří do dnes už vyhynulé větve jejich příbuzenstva.

Zkamenělinu vykopali vědci na předměstí obce Ladson v Jižní Karolíně. Z pradávného zvířete se dochovala téměř celá lebka, část čelisti, tři krční obratle a nejméně sedm žeber. Všechny kosti ležely blízko u sebe, takže se dá předpokládat, že patřily jednomu jedinci. Vědci pojmenovali nový druh Cotylocara macei. Rodové jméno zvířete je složenina z řeckého kotylé, což znamená dutý a karé, což značí hlava. Druhové jméno má připomínat slavného amerického paleontologa Mace Browna.

Rodové jméno odkazuje na zvláštní uspořádání lebky. Podobnou mají i jiné velryby vybavené sonarem. Cvakání, které používají k echolokaci, totiž vydávají pomocí dýchacího otvoru na vršku hlavy. Ten odpovídá nozdrám, nikoliv hrtanu, jehož pomocí produkují zvuky ostatní savci. Odražený zvuk přijímají kytovci pomocí čelisti.

Podrobný popis Cotylocary zveřejnila v časopise Nature trojice vědců: Jonathan Geisler z Newyorského technologického institutu, Matthew Colbert z Texaské univerzity a James Carew Charlestonské univerzity.

Anténa v hlavě

Savci jsou původně suchozemská zvířata. I kytovci mají proto suchozemské předky. Tito podivuhodní živočichové se nejspíš vyvinuli z tvorů příbuzných sudokopytníkům. Z dnešních savců jsou jim nejpříbuznější hroši. V současnosti mají kytovci dvě hlavní evoluční větve. První jsou kosticovci, mezi něž spadají třeba plejtváci nebo keporkak. Mají místo zubů kostice, jsou obrovští a nevlastní sonar, ačkoliv někteří z nich možná používají zvuk k navigaci mezi ledovci.

Druhá skupina kytovců jsou ozubení. Jsou to většinou dravci. Počítají se k nim třeba delfíni, kosatky nebo sviňuchy. Mají sonar. Podle vědců měla sonar i Catylacara.

Nasvědčuje tomu prý její úzký dolů obrácený čenich a hluboká dutina uvnitř lebky. Ta nejspíš sloužila zároveň jako zásobník vzduchu při potápění a anténa odrážející zvuk. Podobný účel mělo asi i miskovitě tvarované okolí dýchacího otvoru.

"Anatomie lebky je opravdu neobvyklá," prohlásil Geisler. "Nikdy jsem nic takového neviděl u žádné jiné velryby, živé nebo vyhynulé."

Společný předek

Výzkumníci porovnali zbytky Cotylocary. s vyhynulými i žijícími kytovci a pomocí speciálního softwaru určeného k výpočtům vzájemné příbuznosti různých organizmů. Vyšla jako příbuzná dnes už vymřelé skupiny ozubených velryb, která se od ostatních větví oddělila nejméně před třiceti až čtyřiatřiceti miliony let. Jelikož sonar měla jak Catylacara, tak dnešní ozubené velryby, zdá se, že ho mohl mít i jejich společný předek.

Vědci tvrdí, že uši prvních ozubených velryb musely být přizpůsobené k poslouchání vysokofrekvenčních zvuků, které vydává jejich hlasové ústrojí. Z dochované fosilie se bohužel nedá o anatomii vnitřního ucha Cotylocary nic soudit. Některé zkameněliny příbuzných kytovců jsou na tom ale lépe, takže bude možné teorii o raném původu sonaru prověřit.