Velký dravý prapták Andalgalornis, který obýval Jižní Ameriku před šesti miliony let, nelétal a své oběti ubíjel opakovanými a rychlými údery mohutného zobáku. Jiný způsob lovu mu jeho fyziognomie nedovolovala. Tvrdí to vědci, kteří nové poznatky zveřejnili v odborném časopise PLoS ONE.
"Nebyl to rváč, nedokázal se s kořistí poprat. Musel se držet stranou, tančit kolem dokola a dělat prudké zásahy do oběti jako sekerou. To, jak zabíjel, mu diktoval tvar lebky. Útočil a stahoval se zpět, a když mohl, polykal kořist celou. Když ne, pak s pomocí zobáku a krčních svalů z kořisti trhal kusy masa,"" říká Lawrence Witmer z Ohijské univerzity.
Andalgalornis vážil kolem 40 kilogramů a měřil 1,2 metru. Měl dlouhý, úzký zobák zakončený jestřábí špičkou. Žil v místech dnešní severozápadní Argentiny.
"Kosti ptačích lebek mají většinou mnoho kloubů, jsou velmi pohyblivé, takže lebky jsou lehké a zároveň silné. U Andalgalornise byly ale kosti spojeny pevně a lebka byla ve směru zepředu dozadu velmi silná," říká Witmer.
Z mechanické simulační studie vyplývá, že tento pták mohl sice dutým zobákem útočit, ale pak musel od kořisti zacouvat zpět. Jakmile by se s ní pokoušel zatřást, měl by velké potíže. I když údery takového zobáku byly ve srovnání s úderem velikostně srovnatelného savce slabší, jejich účinek byl znásoben opakováním podobným tětí sekery.
"Vědělo se, že to byli zdatní hoši, což byli, ale museli si taky dávat pozor. Být dravcem je rizikové povolání. Lovená zvěř se brání," říká Witmer.
