Vypadají jako malé plyšové válečky, které se nevinně popelí v trávě. Když se nikdo nedívá, stávají se z baculatých psounů zabijáci. Jejich oběti jsou mírumilovní syslové.
Psoun běloocasý vypadá, jako by neuměl do pěti počítat (nejspíš opravdu neumí). Ve skutečnosti je to ale pěkný všivák. Zabíjí totiž sysly Urocitellus elegans (české jméno asi nemají), s nimiž soupeří o potravu. Obě zvířata jsou býložravá. Panuje mezi nimi tvrdá konkurence, poněvadž jedí v podstatě to samé. Seznamy jejich šesti nejoblíbenějších rostlin se téměř dokonale shodují. Psouni jsou větší než syslové. Váží mezi půl kilem a jedním kilem a deseti deky. Syslové váží od dvaceti deka do půl kila. Proti psounům jsou v jasné nevýhodě.
Ekologové John Hoogland z Marylandské univerzity a Charles Brown z univerzity v Tulse zjistili, že si psouni se sysly neberou servítky. Když se jim sysel znelíbí, začnou ho bít do hlavy a hrudníku. Pokračují jednu až tři minuty, dokud jejich oběť nevypustí duši. Trochu to připomíná krvelačného králíka od skupiny Monty Python, jen barva psouna je pískově hnědá místo bílé.
Vědci tvrdí, že je to poprvé, co podobnou strategii, jak se zbavit konkurence, někdo popsal u býložravého druhu. Psouni zabité sysly téměř nejedí, ačkoliv jejich těla obsahují cenné bílkoviny. Dělali to jen asi po pěti procentech útoků.
Vraždící matky
Biologové sledovali psouny ze speciálních věží mezi lety 2007 a 2012. Za tu dobu zaznamenali, podle článku, který zveřejnili v časopise Proceedings of the Royal Society B, 101 případů usmrcení sysla. Mělo je na svědomí 47 konkrétních psounů. Mnoho psounů bylo proto sériovými zabijáky. Usmrtili hned několik syslů. Vědci našli také dalších dvaašedesát syslích mršin, které vypadaly jako práce psounů. Dohromady by to dělalo 163 mrtvých syslů.
Studovaná kolonie psounů měla přitom jen přibližně padesát dospělých členů a něco málo přes stovku mláďat. Nejaktivnější zabijáci mezi psouny byly kojící samice. Měly na svědomí 79 procent usmrcených syslů. Dalších 17 procent zabitých syslů připadalo na samce a zbylá čtyři procenta na samice, které zrovna nekojily. Zabíjení syslů se psounům vyplatilo.
Pro biologa je nejdůležitější výstup vašeho života veličina zvaná v angličtině fitness. Česky se to většinou překládá jako zdatnost. Vyjadřuje, kolik genů se vám podařilo předat do dalších generací. Pro biology jsou totiž všechny živé organizmy jen jakési schránky DNA, kterou mají za úkol co nejvíckrát okopírovat.
Nebezpeční sousedé
Změřit skutečnou fitness by bylo těžké, ale dá se odhadnout − třeba z počtu vašich potomků, kteří přežijí do dospělosti. Hoogland s Brownem to udělali v případě psounů. Pak zdatnost porovnali s množstvím všelijakých údajů, které o psounech nasbírali. Byla mezi nimi třeba hmotnost, agresivita vůči ostatním psounům, velikost klanu (psouni žijí ve skupinkách), a tak podobně.
Jediný údaj, který měl ze statistického hlediska na fitness psounů vliv, byl počet zabitých syslů. Sérioví vrazi syslů, kteří zabili víc než jednoho příslušníka konkurenčního druhu, měli až třikrát větší celoživotní fitness než ostatní psouni.
Proč syslové žijí poblíž psounů, když jsou pro ně smrtelně nebezpeční? Vědci si myslí, že k tomu mají hned tři důvody.
Psouni žijí na úrodných územích plných šťavnaté trávy. Když se jí syslové chtějí napást, musí riskovat. Kolonie psounů staví hlídky, které dávají pozor, jestli se neblíží nějaký dravec. Když hlídkující psoun zpozoruje nebezpečí, vydá varovný výkřik. Syslové výkřik slyší a mohou se schovat také. Syslové rovněž rádi obývají opuštěné psouní nory.
