Móda z akvária
Samičky pavích oček mají radši vzácně vypadající samečky

Čím divněji vypadáte, tím líp pro vás. Aspoň pokud jste samec oblíbené akvarijní rybičky. Samičky si libují v pestrosti.

Živorodky duhové, kterým se říká také paví očka, pochází z Jižní Ameriky. Ve volné přírodě žijí většinou v malých tůňkách stranou od hlavního proudu velkých řek. Jednotlivé populace rybiček jsou tak navzájem oddělené. Samičky musí řešit složitý problém: jak si vybrat ženicha tak, aby to nebyl jejich příbuzný? Mají poměrně velkou šanci narazit na vlastního bratra, strýce, bratrance nebo dokonce otce. Dobrý způsob, jak se incestu vyhnout, je dávat pozor na barvu potenciálního partnera. Samečci pavích oček jsou barevní.

Mohou mít spoustu barevných skvrn, fleků, stříkanců a pruhů. Zbarvení je dědičné. Pokud si samička vybere partnera, který vypadá jinak než všichni ostatní samci v okolí, má velkou šanci, že to nebude jeden z jejích příbuzných. Samičky v akváriu to tak skutečně dělají. Jestli se chovají stejně i ve volné přírodě dosud nikdo nevěděl. Ověřila to až čtveřice vědců vedená Helen Roddovou z Torontské univerzity. Co zjistili, sepsali a poslali do časopisu Nature.

Rodinné počty

Vědci zamíchali s množstvím různobarevných samečků v tůních u dvou řek na území ostrovního státu Trinidad a Tobago u severního pobřeží Jižní Ameriky. Byly to toky jménem Mausica a Quare. V celkem sedmnácti tůňkách napřed rozdělili samečky podle barvy ocasní ploutve na barevné a nebarevné. Zvířat, která se nedala zařadit ani do jedné z kategorií, se zbavili. Pak samce z obou skupin vrátili do jezírek, ovšem v nevyrovnaném poměru. Jedna vždycky převyšovala druhou v poměru tři ku jedné.

Po sedmnácti dnech pochytali vědci všechny dospělé rybky a odnesli je do laboratoře. Počkali, až samičky povijí dva vrhy mláďat. Pak přečetli několik krátkých úseků DNA všech ryb, aby objasnili jejich příbuzenské vztahy. Analyzovali DNA 1829 pavích oček: 166 samců, 193 samic, 693 novorozených rybek z prvního vrhu a 777 z druhého.

Zajímalo je nejvíc, kolik potomků mají vzácní a kolik běžní samci. Průměrná samička pavího očka porodila v jednom vrhu 7,6 mláděte. Minimum byly dvě malé rybičky, maximum dvacet čtyři. Neobvykle zbarvení samečci měli zhruba dvakrát víc partnerek než běžní a zplodili s nimi i přibližně dvojnásobné množství potomků.

Pomíjivá móda

Vědci otestovali, i jestli na úspěch samečků nemá vliv velikost jejich těla, o níž je známo, že má u pavích oček s úspěchem v námluvách souvislost. Větší samečci byli úspěšnější jen v jedné tůni na řece Quare, a ještě jen v případě, že měli na ocase oranžový flek. To je zajímavé, poněvadž v některých jiných studiích zvyšovala úspěch samečků právě oranžová barva. Samečci, kteří jí mají na sobě víc, bývají také zdatnější. Dokážou delší dobu plavat proti silnému proudu.

Barevní samečci měli o něco málo víc potomků, ale opět se to týkalo jen jedné stejné tůňky na řece Quare. Hlavní kritérium, podle kterého si samičky vybíraly nápadníky, byla tedy vzácnost. Jelikož je zbarvení dědičné, dá se předpokládat, že vzory, které byly v první generaci neobvyklé, budou v dalších častější a častější.

Nakonec přestanou být vzácné a samičkám se přestanou líbit. Naopak barevných vzorů, které kdysi dávno převažovaly, začne být málo a jejich majitelé půjdou na dračku. Biologové takovému typu přírodního výběru říkají selekce závislá na frekvenci.

Uplatňuje se podobným způsobem třeba u různých variant virů a dalších parazitů. Proti vzácnému virovému kmenu nemají hostitelé obranu, což ho zvýhodní. Začne se šířit. Čím je častější, tím víc hostitelů si proti němu vyvine imunitu. To nahraje konkurenčním kmenům viru, proti kterým hostitelé obranu nemají. A tak pořád dokola.