Z pohledu evoluční teorie jsme všichni jen kopírky na DNA. Čím víc kopií protlačíme do dalších generací, tím lépe. Úspěch závisí i na pohlaví potomků.
Trvalo to čtyřicet let, ale nakonec se to povedlo. Sedmice výzkumníků, vedená Josephem Gardnerem ze Stanfordovy univerzity, tvrdí, že prokázala vousatou hypotézu Triverse a Willarda. Oba její autoři, Robert Trivers a Dan Willard ještě žijí. Robert Trivers je evoluční biolog z Rutgersovy University v New Jersey, Dan Willard teoretický počítačový vědec z univerzity v Albany. V sedmdesátých letech minulého století vydali společně slavný článek, v němž tvrdí, že by savci mohli nějakým neznámým způsobem ovlivňovat pohlaví svého potomstva.
Jejich nápad fungoval v teorii, ověřit ho ale bylo velmi obtížné. Evoluční úspěch se totiž neměří počtem vašich vlastních potomků, ale až počtem vašich vnoučat. V praxi to znamená sledovat vybrané zvíře po tři generace. Je třeba sestavit rodokmen, v němž je známa každá babička, dědeček i vnouče.
Běžné laboratorní myši a jiní živočichové se k tomuto účelu ale nehodí. Žijí v příliš umělém prostředí. Dlouhodobé sledování tří generací zvířat ve volné přírodě je zase moc náročné. Gardner a jeho tým zvolili kompromis. Prozkoumali záznamy sandiegské zoo. Výsledky svého výzkumu zveřejnili v časopise PLoS ONE.
Sázka na jistotu
Všechno co žije, žije, aby popasovalo svou DNA do dalších generací. Jiný smysl život nemá. Množství veškeré DNA by se měřilo jen obtížně. Jako přibližný odhad reprodukčního úspěchu se proto dá použít počet vnoučat. Samci a samice, nebo chcete-li muži a ženy, mají odlišné šance i startovní podmínky. Samice jsou limitovány maximálním počtem potomků, které mohou za život povít. Počet potomků, jež mohou zplodit samci je mnohonásobně větší. Natolik, že není velká chyba považovat ho z praktického hlediska za nekonečný.
Rodiče samců ale neví, jestli se jejich potomek rozmnoží. Rodiče samic to neví rovněž. Mají však větší jistotu. Starých panen je méně než starých mládenců. Dobrý příklad jsou lvi. Žijí ve smečkách složených z navzájem příbuzných samic, jejich koťat a jednoho nebo více dominantních samci. Pokud je samců víc, jsou to často bratři nebo rovnou dvojčata. Mají stejné geny. Samci se mimo páření starají hlavně o ochranu svého harému před konkurenty.
Když jako rodič zplodíte zdatného samce, který dokáže uchvátit smečku na dostatečně dlouhou dobu, máte přísun vnoučat zaručený. Pokud ale zplodíte chudáčka, jenž nemá v souboji se silnějšími šoky šanci, nedočkáte se vnoučete ani jednoho. Mít dceru je proti tomu sázka na jistotu. Nerozbijete sice bank, ale většinou ani nepřijdete o všechno. Reprodukční úspěch ovlivňují i další věci, jako je třeba teritorium, které se někdy dědí. Pro milionáře a členy královských rodin je výhodné mít syny.
Úspěšní prarodiče
Pokud by teorie fungovala, měli by dědečkové a babičky, kteří měli víc synů, než činí průměr, mít i víc vnoučat. V sandiegské zoo se to potvrdilo. Vědci se spočítali reprodukční úspěch celkem 1 627 savčích babiček a 703 dědečků. Záznamy sahaly devadesát let do minulosti a týkaly se 198 druhů. Samci, jejichž matky měly většinu synů, zplodili asi 2,7 krát víc potomků než samci, jejichž matky měly stejně synů jako dcer. Jako by matky dokázaly odhadnout šance svých potomků v genetické ruletě a přizpůsobit se jim.
Pravidlo platilo i pro dědečky. Samci, jimž partnerky porodily víc synů než dcer, měli 2,4 krát víc vnoučat, než bylo obvyklé. Hypotéza Triverse a Willarda bude tedy asi opravdu správná. Je to první přesvědčivý důkaz její pravdivosti, jež se podařilo najít. Zatím nejblíž mu byl výzkum z osmdesátých let, jehož autoři zkoumali poměr pohlaví mláďat lesních jelenů. Neměli ale potřebné záznamy o třech generacích, takže nemohli spočítat reprodukční úspěch.
Proti výsledkům Gardnerova týmu se dá vznést jedna hlavní námitka. Zvířata v zoo mají omezenou volbu partnerů a podmínky odlišné od volné přírody. To nemusí být vždycky pravda. Pokud by to pravda byla, schopnost savců manipulovat s pohlavím svého potomstva by se neprojevila. Podmínky zajetí by nemohly být příčinou nepoměru v počtech vnoučat. Mohou ho jen oslabovat, takže by mimo zajetí byl ještě výraznější.
