Naši nejbližší příbuzní se často věnují válkám. Jedna jejich tlupa začne útočit na členy jiné. Boje často končí smrtí. Etologové si ale nejsou jistí, jestli se chlupatí primáti neopičí po lidech.
V živočišné říši je násilí běžné. Organizovaných válek se ale nejčastěji dopouští mravenci nebo další sociální hmyz, jehož společnost je lépe organizovaná, než běžné smečky a hejna obratlovců. Mezi zvířaty s páteří jsou pravděpodobně nejnáruživější válečníci dva blízce příbuzné druhy primátů. Lidé a šimpanzi. Příslušníci prvního zmíněného druhu občas doufají, že se jim studiem druhého podaří dozvědět něco, co by jejich vlastní zálibu ve válkách zmírnilo. Jenže to má háček. Na zeměkouli už asi nežije šimpanz, kterého by minimálně neovlivňovala lidská přítomnost.
Co když šimpanzi válčí, protože se to naučili od nás? Chytří jsou na to dost. Vždyť se zvládnou naučit i základy znakového jazyka. Skupina třiceti vědců v čele s Michaelem Wilsonem z Minnesotské univerzity se pokusila zjistit, jak to je. V časopise Nature popisuje výsledky statistické analýzy dat z pozorování osmnácti šimpanzích společenství, pokrývajících pět desetiletí.
V záznamech našli etologové 152 případů, smrti v boji. Tvrdí, že lidská přítomnost šimpanzí válčení neovlivňuje. Souvisí nejspíš s bojem o zdroje, mezi něž se počítají i samice. Není proto divu, že se ho stejně jako v lidské společnosti většinou účastní skupiny samců.
"Komunity divokých šimpanzů jsou často rozdělovány do dvou širokých kategorií v závislosti na tom, jestli existují v původním nebo člověkem narušeném prostředí," prohlásil jeden ze spoluautorů David Morgan. "V reálném světě ale může být lidské být lidské narušení spojité a studované lokality v našem vyšetřování byly rozloženy podél tohoto spektra."
