Odrazit se ke skoku z drsného povrchu umí každý trouba. Ale ustát skok i ve chvíli, kdy vám nohy podklouznou jako po mýdle, to už vyžaduje pořádné akrobatické umění. Agamám při tom pomáhá aktivní manévrování ocasem.
Biologové a inženýři z Kalifornské univerzity v Berkeley studovali africké agamy osadní při skoku. Natáčeli je kamerou s vysokou frekvencí snímkování, což jim umožnilo detailně analyzovat dynamiku jejich pohybu. Výsledky výzkumu zveřejnili v časopise Nature.
Při odrazu z drsného povrchu agamy zvládaly skok s jistotou. Když jim ale vědci podklad "namydlili", nohy jim při odrazu podkluzovaly a agamy se často odrazily pod nesprávným úhlem. Svůj let však dokázaly pomocí ocasu korigovat a stabilizovat.
Ocas přitom nefunguje jen jako pasivní kormidlo, ale jako aktivní nástroj, jehož sklon vůči zbytku těla agama průběžně mění tak, aby se udržela v žádoucí poloze pro přistání.
Při skoku v ideálních podmínkách ocas nehraje velkou roli. O to více se uplatní při odrazu na kluzkém podkladě.
Vědci poté pokračovali v pokusu, jen místo agam nechali skákat robotická vozítka, která vybavili "ještěrčím" ocáskem. Pokud byl ocas nepohyblivý, těžký předek táhl autíčko k zemi. Ale jakmile pohyblivý ocas napodobil manévry agam, autíčko se udrželo v předpisovém "záklonu", který zvyšuje šance na zdárné přistání bez karambolu.
Výzkum by mohl pomoci při konstrukci záchranářských robotů. Pokud jim inženýři přidají ocas, zvýší jejich stabilitu při pohybu v obtížném terénu.
Analýza pohybu agam navíc podporuje více než čtyřicet let starou hypotézu tvrdící, že velociraptoři a další dvounozí draví dinosauři aktivně používali ocas ke stabilizaci při rychlých a nepravidelných pohybech při lovu. Svědčí pro to výstupy počítačového modelu, který vědci nakrmili daty z pokusů a aplikovali je na velociraptoří anatomii.
