Je to starý vtip a hodně čtenářů ho bude znát, ale nedá se nezmínit. Co udělá chobotnice, když jí uříznete všechna chapadla? Nebude chápat. Jenže v anekdotě už se neřeší, co bude dál s těmi chapadly.
Mít osm končetin není jen tak. Kamkoliv se otočíte, narazíte na vlastní chapadlo. Chobotnice je navíc měkkýš, což znamená, že její končetiny nemají omezený rozsah pohybů, daný tvarem kloubů, jako ty vaše. Chobotnice si může udělat kloub, kde se jí zrovna zachce. Tvar svých chapadel může i měnit. Třeba když potřebuje dosáhnout na pamlsek skrz nějaký úzký otvor. Ovládat chapadla z mozku by bylo moc složité. Proto mají svou vlastní vůli. Například přísavky se přichycují k různým předmětům v okolí nezávisle na jakýchkoliv příkazech z centrály.
Amputované chapadlo žije i celou hodinu. Jenže co když jedno narazí jedna končetina chobotnice na druhou? Jak to měkkýš dělá, že se nechňapnou navzájem a nezamotají? Podle skupiny výzkumníků vedené Nirem Nesherem z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě je odpověď chemická.
Jedno chapadlo chobotnice pozná jiné pomocí dosud neznámé signalizační látky. Vědci provedli s chobotnicemi a jejich chapadly několik různých experimentů, které podrobně popisují v časopise Current Biology.
Chemická značka
Výzkumníci zkoušeli uříznutému chapadlu chobotnice nabízet různé předměty a měřili sílu, kterou je stiskne. Chapadla nejsilněji tiskla kousky ryb. Když jim vědci zkusili dát vařeného humra, zamlouval se jim daleko méně. Další amputované končetiny ze stejné chobotnice netisklo uříznuté chapadlo vůbec, aspoň pokud ho vědci nestáhli z kůže. Stažené končetiny se chapadlo ihned chopilo. Naopak Petriho miska pokrytá jen samotnou kůží se mu nezamlouvala. Vědci proto zkusili připravit z kůže extrakt a misky jím pomazat.
Uříznutá chapadla namazané misky nechtěla. Záleželo ovšem na způsobu, jakým byl extrakt připraven. Nejvíc odpuzující výtažek vyrobený pomocí chemikálie hexanu, ačkoliv hexan samotný chapadlům nevadil.
Chapadlo proto nejspíš pozná jiné chapadlo podle nějakého chemického návěstí, jehož přesnou povahu zatím zoologové neznají. Vědí jen, bude patřit k hydrofobním látkám, to znamená ke sloučeninám, které neinteragují s molekulami vody.
Špagetový úchop
Vědci testovali i reakce celých nebo téměř celých chobotnic na amputovaná chapadla. V celém výzkumu používali chobotnice pobřežní − druh, který je znám svým kanibalismem. Potvrdilo se to i v případě chapadel. Když jim vědci zkoušeli nabízet buďto vlastní nebo cizí chapadla, zacházely s vlastními jako s jídlem jen vzácně.
Řídicí systém chapadla sice podléhá mozku, ale je nejspíš poměrně nezávislý. Když chtěly chobotnice amputované chapadlo uchopit, braly ho za obnaženou vnitřní tkáň v místě řezu, případně používaly svůj zoban. Tomuto chování vědci přezdívali "špagetový úchop."
Studium chobotnic by se mohlo uplatnit i v na první pohled vzdáleném oboru, robotice. Stroje s autonomními končetinami jsou v ledasčem lepší než centrálně řízené. Jejich konstruktérům by se proto mohly hodit finty, na které hlavonožci přišli už v prvohorách.
