Místo horečky
Vyšší tělesná teplota chrání žáby před zabijáckou plísní

Obojživelníky na celém světě napadá smrtící houba. Je ale schopná růst jen v úzkém teplotním rozmezí. Tropické žáby toho možná využívají, aby se jí zbavily.

Nemoci chytridiomykóze se také říká žabí mor. Způsobuje ji houba Batrachochytrium dendrobatidis, která nemá české jméno. Šíří se po celém světě a decimuje populace obojživelníků. Za její globální expanzi na konci minulého století mohou lidé. Původní hostitelka houby, africká žába drápatka vodní, je oblíbené laboratorní zvíře. Zhruba do šedesátých let se drápatky používaly k těhotenským testům. Chtěla-li žena vědět, zda je samodruhá, odevzdala vzorek moči. Pracovníci medicínské laboratoře vstříkli moč do žáby.

Pokud měla pacientka zvýšenou hladinu těhotenského hormonu gonadotropinu, začala žába po několika hodinách klást vajíčka. Spolu s laboratorními drápatkami rozšířili lidé jejich parazita na všechny kontinenty. Houba napadá kůži obojživelníků. Ti pak nedokážou udržovat správné koncentrace tělních tekutin. Většinou hynou na infarkt. Některé populace ale s houbou koexistují, aniž by jim nějak zvlášť škodila, nebo jim aspoň škodí méně než jiným. Čím by to mohlo být?

Herpetologové Jodi Rowleyová a Ross Alford, oba z Cookovy univerzity v australském Townsvillu, tvrdí že za odolnost žab může jejich vyšší tělesná teplota. Podrobnosti zveřejnili v časopise Scientific Reports. Stejný prostředek obrany proti parazitům jste někdy v životě použili všichni. Říká se mu horečka. Teplota těla žab se ale řídí teplotou prostředí. Teplotu toho vašeho udržuje na stejné hladině propracovaná mašinérie fyziologických mechanizmů.

Skoro jako penicilin

Když chce žába zvýšit svou tělesnou teplotu, musí se nějak ohřát, třeba vylézt na slunce. Houba Batrachochytrium roste nejlépe v teplotách od sedmnácti do pětadvaceti stupňů Celsia. Nemocná žába přemístěná do terária, kde je tepleji než horní činí hranice růstu parazita, má velkou šanci na vyléčení. V tropických lesích houba nejvíc řádí v chladnějších měsících roku. Rowleyová a Alford chytali v pralese tři druhy žab, měřili jim teplotu a zaznamenávali, jestli jsou napadeny plísní. Jednotlivé druhy se lišily v náchylnosti k infekci.

Kromě druhu ovlivňovalo pravděpodobnost onemocnění i pohlaví zvířete. Nejzajímavější byl ale vztah mezi pravděpodobností nákazy a teplotou. Šance jednotlivé žáby na onemocnění žabím morem klesala v závislosti na času, který strávila v teplotě nad pětadvacet stupňů. Bylo by hezké si myslet, že žáby schválně lezou do tepla, aby se ochránily před chytridiomykózou. Není to ale jisté. Pozorovaný stav by mohl mít i jinou příčinu.

Kdo s koho

Vědci sami nabízejí alternativní vysvětlení. Houba by mohla ovlivňovat nervový systém žáby tak, aby se jim víc líbilo v chladu. Paraziti mění chování svých hostitelů často. Třeba proto, aby se dostali z jednoho hostitele do druhého. Myš napadená toxoplasmou se nebojí koček. Když jí kočka chytí a sežere, nakazí se. Pokud by to podobně fungovalo i u žab a Batrachochytria, netrávily by zdravé žáby víc času v teple, aby se nenakazily. Výzkumníci by je tam chytali právě proto, že nakažené nejsou.

Kdyby žáby opravdu lezly do tepla, aby si pomohly od houby, hodilo by se prozkoumat, co tím ztrácí. Mohly by sice snižovat pravděpodobnost vlastní smrti na žabí mor, ale zároveň zvyšovat pravděpodobnost, že je něco sežere. Ani horečka savců totiž není zadarmo. Ví to každý, kdo ji měl někdy v životě hodně silnou.

Vyšší tělesná teplota by měla urychlit biochemické reakce, které mají za úkol parazita odstranit. Je to ale dvojsečná zbraň, protože parazit z ní může těžit rovněž. Může urychlovat i jeho vlastní metabolizmus. Při delším vystavení vyšším teplotám riskuje savčí tělo poškození vlastních tkání. Je to závod, kdo s koho.