Umírající šimpanzici se dostalo láskyplné péče od ostatních členů tlupy a po její smrti lidoopi žijící v jednom skotském safari několik dní truchlili. Samice šimpanzů z ghanského pralesa zase dlouhé týdny pečovaly o svá mrtvá mláďata. Chování šimpanzů při setkání se smrtí popisují dvě nezávislé studie v odborném časopise Current Biology.
Padesátiletá samice Pansy zemřela ve skotském safari parku Blair Drummond na sešlost věkem. Když umírala, ostatní šimpanzi u ní trávili neobvykle mnoho času, hladili ji a probírali se její srstí. Nejvíce péče jí věnovala její dvacetiletá dcera Rosie.
Když Pansy zemřela, členové tlupy pokračovali v kontaktech, jako by odmítali uvěřit, že je skutečně mrtvá. Rosie u jejího těla strávila celou noc, přestože obvykle spí jinde. Skupina byla nezvykle klidná i několik dní poté, co ošetřovatelé mrtvé tělo odstranili. Většina zvířat se později místu její smrti vyhýbala.
Samice Pansy umírá, další členové skupiny o ni pečují.
Primatologové z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii zaznamenali už dříve podobné chování i u volně žijících šimpanzů v pralesích Pobřeží slonoviny.
ČTĚTE TAKÉ: Nesobečtí šimpanzi: Pomohou, ale nic se nemá přehánět
Péče o mrtvé mládě
Oxfordští primatologové zase v guinejském pralese pozorovali dvě samice, které pečovaly o bezvládná těla svých mláďat ještě dlouho poté, co malí šimpanzi podlehli plicní chorobě. Nosily je s sebou, laskaly je, odháněly mouchy. Jedné ze samic toto chování vydrželo celých 68 dní. Mrtvolka mláděte za tu dobu vyschla a proměnila se v mumii.
Šimpanzice Vuavua odhání mouchy od mláděte, které zemřelo před dvěma dny. Mrtvolku nosila dalších sedmnáct dní.
Chování samic je však obtížné interpretovat, protože není jisté, kdy si uvědomily, že jejich mláďata zemřela.
ČTĚTE TAKÉ: Šimpanz házející kameny po lidech potěšil zoology
Už víme, že šimpanzi používají nástroje, jsou schopni pociťovat lítost i závist, mají cit pro nespravedlnost, mezi jednotlivými populacemi existují kulturní rozdíly... „Hranice mezi námi a jinými živými tvory není zdaleka tak ostrá, jak si lidé mysleli," říká psycholog James Anderson z univerzity ve skotském Stirlingu, jeden z autorů zprávy o umírání Pansy. Chování, které s kolegy u šimpanzů pozoroval, je pro něj další důkaz, že naši nejbližší příbuzní mají s člověkem společného mnohem více, než jsme si byli ochotni donedávna přiznat.
Foto: profimedia.cz, Oxford University. Video: Current Biology/Anderson et al. Biro et al.
