Dnes skoro zapomenutý celuloid stál před stoletím a půlna začátku dodnes trvající "doby plastové". Hmota, ze které se dnes vyrábějí už snad jen míčky na stolní tenis nebo kytarová trsátka, mimo jiné umožnil masové rozšíření fotografie a vlastně i vznik filmu. Cestu ne tak docela umělé hmoty - při jejíž výrobě hraje velkou roli přírodní celulóza - otevřel patent, který 12. července 1870 získali američtí sourozenci John a Isaiah Hyattovi.
Podobnou hmotu ale vynalezl už před nimi Angličan Alexander Parkes, který si v roce 1856 všiml, že po odpaření rozpouštědla z fotografického kolodia zůstává v misce tuhá hmota. Vznikala působením rozpouštědla na nitrocelulózu a po zahřátí ji bylo možné tvarovat. Materiálu dal název Parkesin a rozhodl se z něj vyrábět voděodolné tkaniny. Přestože vynález zpočátku vzbudil velký zájem, nikdy se příliš nerozšířil - by totiž poměrně drahý a v Parkesově podání i nadmíru křehký.
Impulz ke znovuobjevení celuloidu o více než deset let později byl poněkud obskurní povahy. V 60. letech 19. století totiž začali milovníci kulečníku pociťovat nedostatek slonoviny, z níž se v té době vyráběly biliárové koule. Pro jistý okruh lidí šlo o natolik závažný problém, že americký výrobce stolů a příslušenství Phelan and Collander vypsal v roce 1863 velkorysou prémii 10 tisíc dolarů, kterou hodlala vyplatit tomu, kdo přijde s vhodným materiálem, který by nahradil sloní kly.
Na výzvu zareagoval mimo jiné newyorský tiskař John Wesley Hyatt, který k výrobě náhražky zkoušel používat nejrůznější směsi. Během experimentů, při nichž mu asistoval bratr Isaiah, se vrátil k Parkesovu vynálezu. Reakcí nitrátu celulózy a kafru za vysokého tlaku a teploty dokázal Hyatt hmotu produkovat efektivněji a v lepší kvalitě než předchůdce. Patent, jenž bratři Hyattovi obdrželi v létě 1870, dosvědčoval, že jsou autory metody na výrobu "rohovině podobné hmoty".
Soudní spory
Ještě předtím, než vynález nazvaný celuloid vyrazil na úspěšnou cestu světem, narazili bratři Hyttovi na anglického podnikatele a vynálezce Daniela Spilla. Muž, který v Anglii spolupracoval přímo s Alexanderem Parkesem a vyráběl hmotu nazvanou Xylonite, tvrdil, že američtí sourozenci okopírovali jeho vylepšenou verzí Parkesinu. Výsledkem byl mnohaletý soudní spor, který skončil až roku 1884 verdiktem, který vynález přiřkl Parkesovi a výrobu umožnil oběma stranám.
Je historickým paradoxem, že bratři Hyattovi nikdy nezískali slíbenou odměnu za náhražku slonoviny. Možná proto, že podle nedoložených legend biliárové koule z nedostatečně zpracované nitrocelulózy občas při prudkém šťouchu explodovaly. To do hry sice vnášelo nový prvek napětí, ne všichni hráči však byli ochotni kulečník jako adrenalinový sport akceptovat. Nemluvě o tom, že v jednom coloradském saloonu prý jeden takový nečekaný výbuch způsobil přestřelku mezi přítomnými.
Společnost Celluloid Manufacturing Company, kterou bratři Hyattovi založili, si ovšem nemohla na nezájem stěžovat. Teplem snadno tvarovatelná a barvitelná hmota se rychle rozšířila. Vyrábělo se z ní vše od zubních náhrad přes hřebeny, obroučky brýlí až po panenky na hraní. Nejvíc se ale celuloid proslavil u filmu a ve fotografii. Kromě výhod měl ale i negativa - celuloid s časem křehne a snadno se láme. A hlavně snadno vzplane, což dodnes dělá potíže filmovým archivům po celém světě.
Vzato do důsledku, nebyl celuloid ještě plně syntetickou umělou hmotou, protože jeho podstatnou složku tvoří přírodní celulóza. Prvenství v tomto směru bývá připisováno až belgickém chemikovi Leovi Hendrikovi Baekelandovi, který v únoru roku 1909 představil světu bakelit. Snadno tvarovatelný materiál se využíval k výrobě elektrických zástrček a vypínačů, lisovaly se z něj kliky u dveří i hračky. A na dlouhou dobu se sám stal prakticky synonymem pro umělou hmotu.
