Fantazie nás občas klame. Ve skále na Marsu rozpoznáme lidskou tvář, z připáleného toastu na nás hledí Ježíš a obličej nám připomínají i suky na prkně, elektrická zásuvka nebo mraky na obloze. Počítačové programy rozpoznávající obličeje lze oklamat podobně.
Iluze, při níž v náhodném uspořádání geometrických prvků rozpoznáme tvář nebo jiný odjinud známý objekt, má dokonce své jméno: pareidolie. Svědčí o tom, že lidský zrak pracuje se zjednodušeným vnímáním reality a mozek dokáže rekonstruovat skutečnost i z nenápadných náznaků. A někdy se zkrátka splete.
Zřejmě je to výsledek biologické evoluce. Našim předkům pomohlo v přežití, pokud dokázali podstatné věci rozpoznat co nejrychleji. Vidím něco, co vypadá jako dvě oči a pod nimi ústa? Pak by to mohla být lidská tvář, reaguje mozek na signály přicházející z očí.
Programy rozpoznávající obličeje, které se čím dál častěji uplatňují například v digitálních fotoaparátech, se také spoléhají na analýzu jednoduchých geometrických prvků, v nichž hledají uspořádání odpovídající lidské tváři. A i ony se nechají ošálit.
Tento efekt využívá rozverný program Pareidoloop. Na začátku vygeneruje obraz sestavený z náhodně poskládaných geometrických obrazců. Vytváří jeho modifikované verze tak dlouho, dokud v něm rozpoznávací algoritmus nerozezná rysy typické pro lidskou tvář. Klíčové prvky zafixuje a v dalších kolech se mění jen okolní obrazce. Počítač každou novou verzi znovu vyhodnotí a postupně fixuje více a více prvků. Po několika stovkách kol se na nás z monitoru dívá zřetelně rozpoznatelná lidská tvář.
Program je na webu volně k vyzkoušení. Lze měnit počet opakování (max generations), míru věrnosti výsledku (target fitness) i velkost výsledného obrázku (output size, zadává se šířka obrázku v pixelech).
