Evropský raketoplán Hermes, vynášený do vesmíru raketou Ariane 5, měl na oběžnou dráhu vozit náklad i posádku. Přestože byl projekt v roce 1992 zrušen ještě před prvními testy v atmosféře, vedlejší produkty tehdejšího výzkumu dnes slouží dole na Zemi.
Při vývoji raketoplánu narazili technici na zásadní problém. Chyběly jim senzory umožňující měřit mechanické namáhání křídel při návratu stroje do atmosféry. Tehdy existující měřicí přístroje byly příliš objemné a kladly by vzduchu tak velký odpor, že by to ovlivnilo měření.
Inženýři z berlínské Technické univerzity proto tehdy vyvinuli nové piezoelektrické senzory. Mechanickou sílu, která na ně působí, převádějí na elektrické impulsy. Jsou tak tenké, že je lze zabudovat do ohebné polymerní membrány silné pouze 0,03 milimetru.
Senzory nyní nacházejí řadu praktických využití i v pozemských podmínkách. Membránu lze napnout na nejrůznější materiály a s vysokým prostorovým rozlišením měřit tlaky, které na ně působí. Stomatologové takto například zjišťovali, jakou sílu na zuby vyvíjejí různé druhy zubních kartáčků.
Volkswagen senzory pro změnu používá při crash-testech. Membrána se při nárazu deformuje spolu s plechem, na kterém je natažena. Analýza elektrických signálů, které při tom vznikají, umožňuje zpětně rekonstruovat detaily srážky: kdy se která část karoserie začala deformovat, pod jakým úhlem a jakou silou.
Kosmické projekty jsou spolu s těmi armádními nejnákladnější a disponují největšími rozpočty. Není proto divu, že v jejich rámci vznikají technologie, na jejichž vývoj by jinak nebyly peníze. Jejich využití v dalších oborech tak poskytuje argumenty proti námitkám, že vesmír polyká příliš mnoho prostředků, jež by se daly využít jinde.
