Test rovnováhy
VIDEO: Vědci hráli s dvounohým robotem vybíjenou. Obstál

Aby byl robot tím správným robotem, musí vypadat jako člověk, a tedy chodit po dvou. Zatímco lidské děti se to naučí tak v roce věku a pštrosi ještě dřív, pro konstruktéry robotů to dlouho byl jeden z nejobtížnějších oříšků. Jeden oregonský robot si ale poradí s nástrahami nejen terénními, nýbrž i lidskými. Akorát zrovna moc lidské krásy nepobral.

Jmenuje se Atrias a sestrojili ho američtí vědci z Oregonské státní univerzity (OSU). Minulý týden ověřovali jeho schopnosti, nechali ho pochodovat po parku a přitom stroj vystavovali mírným ranám balonem, aby ho vyvedli z rovnováhy. Robot v této zkoušce uspěl.

Atrias se do jisté míry podobá pštrosovi, ale také člověku, tedy alespoň pohybem svých dolních končetin. Díky svým pružným nohám opatřeným systémem kloubů totiž dokáže udržet rovnováhu. Například i při větších otřesech, dejme tomu i po nakopnutí svými stvořiteli, jak OSU ukazuje na jiném videu. Inspiraci vědci našli v živočišné říši, konstrukce nohou má napodobovat svaly a šlachy, které dokážou zadržet určité množství energie a tu pak předat do dalšího kroku.

"To je to, co je na Atriasovi tak jedinečné - nejen že může chodit, a nakonec i poběží - ale že to dělá s takovou ladností pohybu inspirovanou zvířaty, tak efektivně,” uvádí na stránkách OSU Jonathan Hurst, který se na vývoji robota podílel. Doplňuje také, že provoz přístroje kvůli jeho způsobu chůze není energeticky příliš náročný, jak tomu bývá u podobných robotů. K jeho napájení proto stačí jen lithium-polymerový akumulátor, který zabírá prostor přibližně o velikosti dvou kartonů mléka.

"Už se ukazuje, že Atrias je třikrát energeticky efektivnější než kteříkoli jiní dvounozí roboti o velikosti člověka,” tvrdí na webu OSU doktorand Christian Hubicki, který s Hurstem na vývoji robota spolupracuje. "Bylo to poprvé, kdy jsme byli schopní ukázat jeho schopnosti venku, v daleko náročnějším prostředí, než je laboratoř," doplňuje.

Při pokusu robota Atriase, který se pohyboval rychlostí lidské chůze, jistilo bezpečnostní lano na pojízdném rámu. Vědci totiž nechtěli riskovat, že drahé zařízení spadne a nenávratně se poškodí. To se jim kvůli drobným chybám v přenosu údajů ze senzorů několikrát málem stalo.

Přitom v laboratoři dali svému výtvoru větší sodu - nechali ho chodit po nepořádku, nešetřili ho při vybíjené a pak mu nakopali.

Oregonští inženýři věří, že díky svým schopnostem zdolávat složitý terén, chodit do kopce a z kopce a odolávat nenadálým otřesům jejich přístroj v budoucnu nalezne široké uplatnění. Například ve vojenské technice, při odstraňování následků živelních pohrom či jako robotický exoskelet pomáhající lidem s ochrnutými svaly.