Vědci odhalili způsob, jímž nitrobuněční paraziti zimničky a toxoplazmy ničí buňky svých hostitelů. Podařilo se jim proces překazit. Mohlo by přinést nový typ léčby.
Když se k někomu vloupáte, nebudete se žinýrovat vzít si z ledničky kus buřta. Stejně to dělají parazité, kteří žijí uvnitř buněk. Nemívají nejmenší skrupule využít biologickou mašinérii hostitele ke svým vlastním potřebám, nebo dokonce k jeho zkáze. Zimničky Plasmodium falciparum a jejich příbuzné Toxoplasmy gondii, proslulé svou schopností ovlivňovat lidské chování, zvládají toto umění dokonale. Jakmile osídlí buňku, utvoří si uvnitř speciální doupě, ohraničené biologickou membránou. Říká se mu parazitofrní vakuola.
V doupěti se množí a sbírají síly až osmačtyřicet hodin. Když uznají za vhodné buňku opustit, nechají svůj příbytek prasknout. Zároveň zničí i celou buňku. Aby to mohly udělat, musí porušit její buněčnou kostru.
Každá buňka je vyztužená množstvím obřích proteinů. Svalové buňky se pomocí buněčné kostry zkracují nebo natahují v koordinaci se svými sousedkami. Prací velkého množství buněk se pak zkrátí nebo natáhne celý sval.
Na doživotí
Zimničky a toxoplazmy rozpouští buněčnou kostru pomocí enzymu jménem calapain. Skupina vědců z Pensylvánské univerzity a univerzity Johna Hopkinse v Baltimoru našla přesný sled buněčných signálů, který oba parazité používají ke spuštění zkázonosné reakce. Svoje výsledky badatelé zveřejnili v časopise Cell Host & Microbe. Hlavní autor se jmenuje John Greenbaum.
V sérii signálů hraje klíčovou roli molekula, označovaná jako protein kináza C. Aby ověřili, že kaskáda opravdu funguje tak, jak si myslí, zkusili vědci protein kinázu C zablokovat. Použili jak kultury buněk, tak živé laboratorní myši, infikované parazitem.
V obou případech se setkali s úspěchem. Paraziti zůstali uvězněni v buňkách a nemohli se dál šířit. Postup je zaměřen na signály v buňce hostitele, ne parazita. To znamená, že pro parazity bude těžké se mu přizpůsobit. Nemají kontrolu nad DNA hostitele.
Látka, kterou vědci použili, se navíc už testuje jako potenciální lék. V současnosti je ve druhé fázi klinických zkoušek. To by mohlo její případné využití k léčbě malárie zrychlit.
Nesprávný přestup
Na malárii umírá na celém světě asi devět set tisíc lidí ročně. Nejvíc obětí má v tropické a subtropické Africe. Na začátku minulého století se ještě vyskytovala i na jižní Moravě a Slovensku. Přenáší ji někteří komáři rodu Anopheles. Ti se u nás v současnosti dají chytit jen vzácně. Mohlo by jich ale přibýt vlivem celkového růstu teploty zeměkoule.
Toxoplasma je lidem méně nebezpečná. Může ohrozit plod v těle matky a způsobit potrat. Kromě toho ale mění lidské chování a osobnost. Nakažení jedinci mají pomalejší reakce, víc riskují a stávají se častěji oběťmi dopravních nehod. Toxoplasma to dělá schválně.
Jako většina parazitů vystřídá za svůj život několik mezihostitelů, než dorazí do hlavního hostitele, v němž se pohlavně rozmnoží. Konečný hostitel Toxoplasmy je kočkovitá šelma.
Aby se do ní dostala, potřebuje, aby jejího mezihostitele nějaká sežrala. Změny chování tomu mají napomoci. Počty lidí sežraných kočkovitými šelmami jsou ale zanedbatelné. Skončit v člověku znamená pro Toxoplasmu slepou uličku.
