Zelená apokalypsa podle Ivana Breziny

Centrum pro ekonomiku a politiku vydalo knihu Ivana Breziny, známého bojovníka proti environmentalismu coby ideologii stejně nebezpečné jako jiné politické -ismy. Zelená apokalypsa nabízí výběr Brezinových článků otištěných v řadě českých médií. Je to kniha poučná, zajímavá a důležitá, přesto trpí neduhy, které autor vyčítá těm, o nichž píše.

Kniha nese podtitul Průvodce eko-strachem přelomu milénia a představuje Brezinovy názory na řadu témat souvisejících s životním prostředím. Je užitečná tím, že upozorňuje na mnohé manipulace, zkreslení a tradované omyly, které se kolem životního prostředí objevují. Ať už jde o jadernou energii, geneticky modifikované organismy, klimatické změny nebo třeba recyklaci odpadu.

Brezina se odvolává mimo jiné na dánského statistika Bjørna Lomborga. Ten v knize Skeptický ekolog (Dokořán, 2006) na rozsáhlých souborech dat a vědeckých prací dokládá, že mnohé problémy životního prostředí nejsou zdaleka tak vážné, jak se při čtení novin a sledování televize může zdát.

Jedna kapitola Zelené apokalypsy je věnována roli médií, která autor viní z nekritické podpory „zelených" organizací. Ty novinářům nabízejí senzační témata vyvolávající strach či rozhořčení, přičemž racionální argumenty jsou mnohem méně sexy. „Ze samotné podstaty médií plyne, že zde dostane slovo spíše rozčilený aktivista, emotivně varující před výbuchem reaktoru, než seriozní vědec, trpělivě vysvětlující, proč k tomu už z fyzikálních příčin nemůže dojít," píše se například na straně 326.

Bez zajímavosti není ani kapitola věnovaná Straně zelených, v níž si čtenář může připomenout bouřlivý vývoj této strany od počátků v 90. letech přes éru aktivistů Jana Beránka a Jakuba Patočky po ovládnutí strany Martinem Bursíkem.

Ekolog, ekologista, publicista

Ivan Brezina systematicky odlišuje ekology a ekologisty. Zatímco ekolog je vědec specializující se na studium vztahů mezi organismy a jejich prostředím, ekologista je ideolog hlásající nutnost boje za ochranu životního prostředí a zpravidla postrádající přírodovědné vzdělání.

Brezina to bohužel kazí tím, že sám o sobě často píše jako o ekologovi. Za „renomovaného ekologa" ho v předmluvě označuje i Václav Klaus. Ano, Brezina ekologii vystudoval, ale už řadu let o tématech s ekologií souvisejících pouze píše a na odborné úrovni mu zákonitě dávno ujel vlak. V rejstříku informací o výsledcích české vědy (RIV) jeho jméno nefiguruje, což znamená, že minimálně od roku 1993 nepublikoval jediný vědecký článek. Je to v oboru vzdělaný publicista, nikoli vědec věnující se vlastnímu výzkumu.

Proč tolik zloby?

Brezina bohužel často používá stejné postupy, jaké vyčítá environmentalistům. Škodí sám sobě a názorům, které zastává, když debatu emocionálně vyhrocuje. Může si o zelených aktivistech myslet to nejhorší, ale tím, že jejich počínání označí za „soukromý džihád orwellovských snílků" (str. 252) nebo se posměšně zmíní o „barvotiskových kulisách hnutí milovníků křišťálových studánek" (str. 9), sotva něčemu pomůže. Nabízí originální pohled na důležitá a aktuální témata, jeho články budou vzbuzovat emoce v každém případě. Je zbytečné je přiživovat slovníkem, který by slušel spíše propagandistickým brožurkám a předvolebním mítinkům.

Napomáhá pouze tomu, že se oba tábory zakopou ve svých pozicích. Pokud si myslíte, že ekologisté jsou banda vykutálených podvodníků, Brezina vám možná dodá nějaké argumenty podporující váš postoj, ale svou bitvu na tomto poli beztak vyhrál už před prvním výstřelem. Pokud si naopak myslíte, že svět se řítí do záhuby a organizace typu Greenpeace jsou naší poslední nadějí, Brezina vás v prvním odstavci libovolného ze svých článků spolehlivě naštve a příště si už od něj nic nepřečtete, protože si ho zařadíte mezi „samozvance a zaprodance" nadnárodních organizací a dalších bídáků.

A pokud nepatříte ani na jedno z radikálních křídel střetávajících se kolem otázek souvisejících s životním prostředím, bude vás vypjatost Brezinova publicistického stylu prostě jen zbytečně odvádět od jádra sdělení.

Čtenář je na některých místech přesvědčován, že ekologisté jsou prostoduší snílci, kteří kvůli svým naivním ideálům páchají více škody než užitku, jinde se mění ve vypočítavé manipulátory, kteří sice vědí, že svět je v naprostém pořádku, ale protože sledují své vlastní zájmy, přesvědčují veřejnost o opaku. (První interpretace si je Brezina vědom, druhou hned v úvodu odmítá, nicméně v řadě článků zařazených do knihy ekologisté figurují coby filutové cynicky sledující vlastní mocenské a ekonomické zájmy.)

Manipulace z druhé strany

Brezina není nestranný bojovník za pravdu, pracující pouze s tvrdými daty a řídící se principem "padni, komu padni", i když se do této role rád stylizuje. V souvislosti s šumavským kůrovcem například píše, že „vědecky podložený obraz objektivní reality má větší vypovídací hodnotu než subjektivní bláboly laických všeználků" (str. 234). Proti tomu nelze nic namítat. Škoda jen, že proti odborníkům na lesní hospodářství staví teatrologa Vladimíra Justa a Hnutí Duha, místo aby dal slovo četným biologům, kteří stojí na stejné straně barikády jako Just, ale jejichž názory jsou nesrovnatelně fundovanější.

Když už se o nich Brezina zmiňuje, mávne nad nimi rukou s tím, že botanici a entomologové nemají pro posouzení vývoje šumavských lesů dostatečnou kompetenci - tu podle něj mají pouze lesní inženýři. Čtenář se tak nemůže ubránit pocitu, že také Ivan Brezina si vybírá pouze ty argumenty, které se mu hodí, a míří pouze na snadné cíle. (Únorové vyjádření jihočeských biologů k situaci na Šumavě najdete ZDE.)

Klimatické třeštění

Podobným neduhem trpí kapitola o klimatických změnách. Brezina netvrdí, že ke změnám klimatu nedochází, ale že „to zaprvé nelze přičítat vlivu člověka a zadruhé to vlastně nic neznamená" (str. 60). To je legitimní názor, pro který lze najít řadu argumentů - stejně jako pro názor přesně opačný.

Klimatická změna je módní téma, kolem kterého se rozpoutal neuvěřitelný cirkus. Kdekdo se na něm snaží vytřískat politický či skutečný kapitál - počínaje Al Gorem a konče některými vědci, kteří své výzkumy nejrůznějších přírodních a společenských jevů uměle šroubují na téma globálního oteplování, protože tak snadněji získají výzkumný grant.

Klimatická změna dnes může prakticky za cokoli, včetně zvýšeného výskytu ledvinových kamenů nebo zmenšování skotských ovcí. Existuje dokonce ironicky pojatá internetová stránka shromažďující odkazy na novinové články, jež o  nejrůznějších důsledcích globálního oteplování informují.

Jenomže Ivan Brezina si opět vybírá jen ty studie, které se mu hodí, a stává se tak ve své argumentaci snadno zranitelný, jak dokládá například reakce klimatologa Ladislava Metelky z Českého hydrometeorologického ústavu na jeden z jeho článků.

Zajímavé, ale...

Je škoda, že Zelená apokalypsa je pouze souborem starších textů publikovaných jinde. Probíraná témata i argumentační postupy se často opakují a čtenář se brzy začne nudit. Trocha editorské práce by knihu zmenšila možná na polovinu, aniž by z ní něco podstatného zmizelo.

Zelená apokalypsa rozhodně stojí za přečtení, je v mnohém inspirativní. Není však radno číst ji nekriticky. Jinak se čtenář snadno stane obětí stejné manipulace jako té, před kterou autor varuje, jen v opačném gardu.

Foto: profimedia.cz, NOAA, archiv