Americký vesmírný program paběrkuje, astronaut Scott E. Parazynski přesto vidí budoucnost optimisticky. V rozhovoru pro časopis TÝDEN popisuje pocity při výstupu do volného prostoru na konci robotického ramene i rituály před startem misí.
Jste docela vysoký. Myslel jsem, že člověk musí být malý, aby se mohl stát astronautem.
To je moje bolavé místo. S výškou jsem měl jednou opravdu problém. Když jsem měl letět na dlouhou misi na ruské stanici Mir, vyšlo najevo, že jsem moc velký, abych mohl v případě pohotovosti použít návratovou kapsuli lodi Sojuz. Občas mi kvůli tomu říkají "moc dlouhý Parazynski".
Právě jsem četl, že NASA chce vymontovat z vyřazených raketoplánů nádrže na vodu a použít je na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Připadá mi to jako poslední tečka za programem raketoplánů. Že už opravdu nikdy nepoletí.
Nepoletí. Je to otrava, protože to byly skvělé stroje. Jejich provoz byl ale bohužel velice drahý. Jak u letů samých, tak u pozemního servisu.
Podle vás byl program raketoplánů úspěšný?
Neuvěřitelně úspěšný. Byly to mimořádné stroje, jedny z nejkomplexnějších, jaké kdy lidé postavili. Umožňovaly dělat skvělé věci včetně oprav Hubbleova kosmického teleskopu, vynášení všech vědeckých satelitů a technologií do vesmíru a stavby ISS.
Platí to, i když vezmete v úvahu ztrátu čtrnácti lidských životů během jejich dvou havárií?
Ano, byla to tragická ztráta. Na palubě Columbie jsem měl blízké přátele. Když ale uvážíme prospěch z výzkumu vesmíru, stojí riziko za to. Všichni členové posádky cítili, že užitek riziko vyváží.
Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuální vydání časopisu TÝDEN, které je právě na stáncích.
