Kosmické drama
Černá díra v srdci Mléčné dráhy si dává svačinku

K supermasivní černé díře o hmotnosti čtyř milionů Sluncí, která sedí v centru naší galaxie, se blíží mohutný oblak plynu. Astronomové budou mít v nejbližších letech unikátní příležitost sledovat, jak se gravitační působení černé díry projeví na jeho chování.

Oblak tvořený převážně vodíkem a heliem má hmotnost asi třikrát větší než naše Země. Zřejmě jde o hmotu odvrženou okolními mladými hvězdami. Jeho teplota se pohybuje kolem 280 °C, jak vyplývá ze snímků pořízených teleskopem VLT na Evropské jižní observatoři v Chile.

Černá díra si ho svou gravitací přitahuje, oblak postupně zrychluje a zahřívá se. Během posledních sedmi let se jeho rychlost téměř zdvojnásobila, nyní dosahuje osmi milionů kilometrů za hodinu. Astronomové očekávají, že s tím, jak jeho teplota poroste, bude vydávat stále více rentgenového záření. Následující rok na něj proto upře pozornost rentgenový teleskop Chandra.

V polovině roku 2013 se oblak přiblíží k černé díře na vzdálenost 40 miliard kilometrů, což je v astronomických měřítkách kousek. Odpovídá to 250násobku vzdálenosti Země od Slunce. Světlo stejnou vzdálenost urazí za 36 hodin.

Oblak se postupně natahuje a astronomové předpokládají, že se do dvou let zcela roztrhne. Přibližně polovinu hmoty si černá díra přitáhne, zbytek unikne. "Představa astronauta, který se při přiblížení k černé díře natahuje jako špageta, je dobře známa fanouškům sci-fi. Ale nyní podobný jev pozorujeme ve skutečnosti. Oblak tenhle zážitek nepřežije," říká Reinhard Genzel z Ústavu Maxe Plancka pro extraterestrickou fyziku v německém Garchingu. Patří k mezinárodnímu týmu, který o jevu informuje v on-line verzi časopisu Nature.

Supermasivní černé díry jsou ve středu většiny nebo možná všech galaxií. Jen tu naši však můžeme pozorovat tak detailně. Od Země je vzdálena pouhých 27 tisíc světelných let. Po celou dobu, co o ní víme, byla v klidu, protože v její blízkosti nebyl žádný dostatečně masivní objekt. Jen dvakrát kolem proletěly hvězdy, které však měly dostatečnou únikovou rychlost, takže z jejího gravitačního zajetí unikly. Nyní poprvé tedy bude možno podrobně sledovat chování hmoty řítící se k horizontu událostí.