Až po planetách
Geologové řeší, kde se vzaly malé kapičky v meteoritech

Chondruly jsou malé zhruba kulovité částečky uvnitř horniny, z níž jsou složeny meteority. Na Zemi by nemohly vzniknout. Přesný způsob, jímž se zformovaly, by mohl prozradit mnohé o historii sluneční soustavy a skalnatých planet, jako je i ta naše.

Astronomé a geologové dlouho považovali meteority za totožné s materiálem, jehož srážkami vznikly v počátcích vývoje pevné planety, jako je Země nebo Mars. Nový výzkum skupiny vědců v čele s Brandonem Johnsonem z Massachusettského technologického institutu však touto myšlenkou otřásl. Minimálně část meteorického materiálu podle něj mohla vznikat až v době, kdy už zárodky velkých planet existovaly. Mohl by to být vedlejší produkt jejich srážek. Vědci zkoumali vznik chondrul - několikamilimetrových sklovitých kuliček, které je možno uvnitř meteoritů najít.

Zdá se být jasné, že jsou to ztuhlé kapky kdysi roztaveného materiálu. Geologové si o nich dodnes vesměs mysleli, že tvořily jadérka prvních pevných těles ve sluneční soustavě, z jejichž vzájemných nárazů postupně vykrystalizovala tělesa mnohonásobně větší.

Rychlost srážky

Výjimka byla jedna práce z roku 1975, jejíž autoři tvrdili, že chundruly vznikaly, až když už větší tělesa existovala. Nepodařilo se jim však shromáždit důkazy. Johnson a jeho spolupracovníci teď teorii oživili pomocí několika složitých matematických modelů. Podrobnosti zveřejnili v časopise Nature. Vědci napřed sestavili simulaci, která napodobovala srážky těles v rané sluneční soustavě. Podle jejího výstupu mohla tělesa velikosti našeho Měsíce vzniknout během prvních deseti tisíc let její existence.

To je dřív, než kolik udávají odhady stáří chondrul. Následně nechali geoologové počítač určit, jaký typ srážky mohl sklovité kapičky vytvořit.

Nejdůležitější faktor je samozřejmě rychlost. Podle výstupů modelu stačilo asi 2,5 kilometru za sekundu. Pro srovnání: Čeljabinský meteorit z roku 2013 vstoupil do atmosféry rychlostí okolo 19 kilometrů za sekundu, Tunguzský meteorit v roce 1908 snad okolo 150 kilometrů za sekundu.

Rychlost tuhnutí

Výzkumníci spočítali ještě, ke kolika kolizím schopným vytvořit chondruly mohlo dojít během prvních pěti milionů let existence sluneční soustavy. Je to přibližně doba, z níž kapičky pocházejí. Výsledek odpovídal množství chondrul, které je v dnešních meteoritech a asteroidech. Seděla i další čísla. Z laboratorních experimentů plyne, že chondruly musely chladnout rychlostí mezi deseti a tisícem stupňů za hodinu. Stejnou rychlost chladnutí předpověděl i model Johnsonovy skupiny.

U matematických modelů je v přírodních vědách vždycky na místě opatrnost. Přijímat je jako důkaz není moudré. Pokud se ale se skutečností shodují tak dobře, jako výpočty Johnsonova týmu, mohlo by to znamenat, že na nich opravdu něco je.

Pokud mají badatelé pravdu, mohlo by to změnit pohled ostatních vědců na dějiny sluneční soustavy. Meteority asi pořád zůstanou důležitým zdrojem informací o jejích počátcích. Mohlo by se to ale týkat jen některých z nich.