První planeta od Slunce zůstávala dlouho neprozkoumaná. Vědci měli skoro čtyřicet let zmapovaných jen pětačtyřicet procent jejího povrchu. Situaci změnila až před rokem sonda MESSENGER, díky níž vědci došli k závěru, že celý povrch planety kdysi zalila žhavá láva a změnila ho k nepoznání.
Merkur je nejmenší ze čtveřice planet s pevnou slupkou, rámcově podobných Zemi. Jeho poloměr činí 2439,7 kilometru, což je asi 0,38 poloměru našeho vlastního domova. Jeho hmotnost je jen šestina hmotnosti Země. Gravitační zrychlení na rovníku dělá pouhých 3,7 m/s2, skoro třikrát menší než na zemi. Reliéfem se podobá našemu Měsíci, jehož tvář je plná stop po dopadech meteoritů. Až do loňského roku to však nemohl nikdo prohlásit s jistotou. Nejvíc detailních fotografií Merkuru pořídila sonda Mariner 10 ze sedmdesátých let minulého století. Proletěla okolo něj třikrát.
Zvládla vyfotografovat něco málo přes dvě pětiny jeho povrchu. Na kompletní mapu planety si vědci museli počkat až do loňské mise sondy MESSENGER. Název je akronym z anglického MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging (povrch, kosmické prostředí, geochemie a měření Merkura). Statistického zpracování kráterů se ujala skupina výzkumníků, vedená Simonem Marchim z institutu pro výzkum měsíce v Boulderu v Coloradu. Výsledky zveřejnili v časopise Nature.
Velké bombardování
Geologové použili k analýze rozmístění kráterů na Merkuru matematický model, který byl původně vyvinut za stejným účelem pro zkoumání Luny. Seřízen byl podle stáří vzorků hornin, s nimiž se vrátili na zem astronauté z programu Apollo. Planeta Merkur je stará 4,6 miliardy let. Podle výsledků modelu prvních 400 až 500 milionů let její historie na povrchu chybí. Nejstarší pozorovatelné geologické útvary planety jsou staré okolo 4 a 4,1 miliardy let. Vědci si myslí, že tvář Merkura před zmíněnou dobou zalila láva.
Období vzniku nejstarších geologických útvarů zhruba spadá do časů, jimž odborníci na dějiny sluneční soustavy říkají pozdní velké bombardování, nebo také lunární kataklyzma. Jak je z názvu možná patrné, jde o dobu, kdy na vnitřní planety, včetně Země, dopadala početná tělesa. Zůstalo po nich mnoho kráterů.
Během velkého bombardování vznikla měsíční moře, jež později zalila láva. Příčina kataklyzmatu je neznámá. Podle v současnosti populárního modelu vývoje sluneční soustavy měnili plynní obři Jupiter, Saturn, Uran a Neptun oběžnou dráhu. Při tom se z pásu asteroidů mezi drahami Marsu a Jupitera uvolnilo velké množství těles.
Bouřlivé mládí
Ať už bombardování způsobilo cokoliv, vypadá to, že přinejmenším souviselo s přeoráním povrchu Merkura k nepoznání. Planeta sama asi byla vulkanicky aktivní a četné dopady planetek její zběsilé soptění mnohonásobně posílily. Její mapu z doby před obdobím velkého bombardování už asi nikdo nenakreslí.
Geologie Merkuru je vůbec exotická. Planeta má na svoji velikost silné magnetické pole. Na tom by nebylo nic divného, pokud by se rychle otáčela kolem své osy. Jenže ona naopak rotuje pomalu.
Okolo Slunce oběhne za necelých 88 dní. Jedna otáčka kolem vlastní osy jí zabere 58 dní, 15 hodin a 31 minut. Kdybyste přišli na Merkuru v pondělí do práce, měli byste jistotu, že to bude trvat celé roky, než přijde zase pátek.
Jelikož silné magnetické pole nezpůsobuje rychlá rotace, musí ho způsobovat velké množství železa a niklu v jádře planety. V současnosti si geologové myslí, že masivní jádro zabírá 42 procent objemu planety. Pro srovnání: u Země je to asi 17 procent. Relativně velké jádro Merkura by mohl být pozůstatek po dávné srážce s nějakým hmotným tělesem, při níž se většina vnější vrstvy planety odpařila.
