Astronomové z NASA zaznamenali přesuny prachu na povrchu Měsíce. Tvrdí, že pohyb způsobuje elektrický náboj, který prachu dodává působení slunečního větru. Stejně by se mohl chovat i prach na dalších tělesech ve sluneční soustavě.
Pokud jste fanoušci britského spisovatele Arthura C. Clarka, určitě si vzpomenete na jeho knihu Měsíční prach, v originálu vydanou v roce 1961. Popisuje osud turistického plavidla na Měsíci, které se po zemětřesení propadne do vrstvy prachu ve fiktivním Moři žízně. Kniha dostala literární cenu Hugo v kategorii nejlepší román. Prach na povrchu našeho bledého souputníka zajímá vědce už dlouho. Když se začínalo s plány na pilotovanou misi k Měsíci, řešilo se třeba, jestli se do něj lunární modul s astronauty neproboří stejně jako Clarkova vyhlídková loď.
Všichni vědí, že se to nestalo. Přesto vědce měsíční půda fascinovat nepřestala. Podle Michaela Colliera, Williama Farrella a Timothyho Stubbse ze skupiny NASA pro výzkum dynamických změn na povrchu Měsíce se prachové částice mohou chovat jako miniaturní elektrická kyvadla. Tvrdí to v práci, kterou zveřejnili v časopise Advances in Space Research.
Nejdůležitější zdroj energie pro pohyb prachu je sluneční vítr. Proud nabitých částic, který naše mateřská hvězda bez ustání chrlí do meziplanetárního prostoru. Na povrchu Země nepůsobí, protože ho odstíní atmosféra a magnetické pole. Na měsíci je to ale jinak.
Tichý let
Částice slunečního větru nabíjejí měsíční půdu kladně. Zastíněné oblasti mají proto oproti osvětleným záporný náboj. Vznikají elektrická pole, která dokážou prachovými částečkami pohybovat mezi rozdílně nabitými oblastmi tam a zase zpátky. Celý systém pohání střídání měsíčního dne a noci. Přesný způsob, jímž se prachové částečky zvednou nad povrch Měsíce, nikdo nezná. Mohly by je vynášet třeba nárazy miniaturních meteoritů.
Pokud už se odlepí od země, vydrží podle vědců pendlovat dlouho. Kladně nabitý prach je elektricky odpuzován z osvětlených oblastí do neosvětlených. Pokud má dostatečnou rychlost, přeletí nad neosvětlenou oblastí k další osvětlené, jejíž náboj ho odpálkuje zase zpátky, a tak pořád dokola.
Práší se i jinde
Kdyby pohybu částic nic nebránilo, mohly by pendlovat donekonečna. Energii pro jejich pohyb by dodával sluneční vítr. Ve skutečnosti to tak asi není, protože věčné poletování prachu kazí další faktory. Třeba zase sluneční vítr, který může elektrické pole občas i zeslabovat. Všechno dohromady by to mělo způsobovat, že se prach na některých místech hromadí a z jiných naopak mizí. Stejné nepravidelnosti jsou známy i z prachových nánosů na povrchu dalších těles, třeba planetky Eros, jejíž dráha protíná dráhu Marsu.
Vyfotografovala je sonda NEAR Shoemaker, jíž NASA navedla na oběžnou dráhu kolem planetky po čtyřletém letu v roce 2000. Zhruba o rok později ukončila svůj život nárazem do povrchu asteroidu. Transport prachu pomocí elektrického náboje by se mohl týkat téměř všech malých skalnatých těles bez atmosféry ve sluneční soustavě. Jediná podmínka pro něj je střídání dne a noci.
