Zda říkat největšímu tělesu v hlavním pásu planetek asteroid nebo planeta, je jen věcí dohody. Přibližně tisícikilometrová skalnatá koule by nám mohla ledacos prozradit o vývoji sluneční soustavy, třeba o změnách oběžných drah planet v její dávné minulosti.
Přesný průměr Cerery je 950 kilometrů. Když ji v roce 1801 objevil italský astronom Giuseppe Piazzi, mluvilo se o ní jako o planetě. Časem však vědci našli velké množství dalších těles obíhajících mezi drahami Jupiteru a Marsu. Všem objektům dohromady se začalo říkat hlavní pás planetek. Cerera, na níž připadá značná část jeho hmotnosti, i tak zůstala jedním z nejzajímavějších těles, které v něm najdete. Zatímco čtete tenhle text, míří k ní sonda NASA Dawn, jež už před rokem prozkoumala další planetku v pásmu jménem Vesta. Dorazit k Cereře by měla v únoru 2015.
Ještě před příletem sondy ale dokázala o tělese zjistit zajímavou věc skupina astronomů vedená Michaelem Küppersem z Evropské vesmírné agentury. Vědci shromáždili v časopise Nature důkazy, že se z planetky odpařuje voda.
Badatelé zkoumali data Herschelovy vesmírné observatoře, která se definitivně odmlčela v červnu loňského roku. Podle nich se z tělesa vypařuje v průměru 2×1026 molekul vody za sekundu. Odpovídá to zhruba šesti kilogramům.
Kosmická minerálka
Podle vědců obsahuje těleso vodní vrstvu, jejímž případným rozmrazením bychom získali víc sladké vody, než v současnosti na Zemi existuje. Voda se z planetky nejspíš odpařuje jen, když je blízko ke Slunci. Za zdroj sloučeniny vodíku a kyslíku považují astronomové dvě tmavší skvrny na povrchu tělesa. Tmavý materiál odráží méně slunečních paprsků, a proto se zahřívá víc než světlá hornina pokrývající zbytek Cerery.
Astronomové jsou zatím omezeni nízkou kvalitou snímků, které mají k dispozici. Až k planetce dorazí sonda Dawn, budou moci skvrny prozkoumat a zjistit, co jsou zač. Odpařováním vody se Ceres podobá víc než planetce kometám, které bývají často přirovnávány ke špinavým sněhovým koulím. Hranice mezi oběma druhy kosmických těles je ale nejspíš stejně neostrá jako je hranice mezi planetou a planetkou či asteroidem.
Na měřeních sondy Dawn bude nejzajímavější srovnání Cerery s Vestou. Obě tělesa obíhají v pásu planetek v podobné vzdálenosti od Slunce - Vesta průměrně 2,4 a Ceres 2,8 astronomické jednotky. Astronomická jednotka je střední vzdálenost Země a Slunce, asi sto padesát miliónů kilometrů.
Hranice mrazu
Z geologického pohledu se obě tělesa liší. Vesta prošla žhavým obdobím plným sopečných erupcí. Minulost Cerery je klidnější. Po svém zformování asi nikdy nedosáhla teploty, při níž se taví hornina. Zabránil tomu pravděpodobně vysoký obsah vody. Rozdíl ve složení obou planetek by mohl vysvětlit jejich odlišný původ. Cerera mohla vzniknout za hranicí mrazu.
Je to oblast, kde byla dost zima na to, aby voda, amoniak nebo metan vydržely v pevném stavu. V současné sluneční soustavě je hranice mrazu ve vzdálenosti pět astronomických jednotek od Slunce. Na svou nynější dráhu se planetka mohla krátce po vzniku všech asteroidů a velkých planet přesunout.
Že se dráhy oběžnic okolo hvězd mohou měnit, dokazují objevy obřích exoplanet velikosti Jupiteru nebo větších, které obíhají okolo svých mateřských hvězd ve vzdálenostech podobných jako Jupiter okolo Slunce. Podle dnešních znalostí vědců o přírodních zákonech nemohly vzniknout tak blízko.V minulosti proto musely obíhat dále.
